28.Březen 2013, napsal Lady_Morticia v 17:34
Rudozlatý sluneční kotouč pomalu vystoupal nad obzor a svými hřejícími paprsky zahalil zelené údolí do zlaté mlhy. Vysoká tmavovlasá elfka stojící na kopci a sledující domy v údolí tu krásu však vůbec nevnímala. V očích se jí leskly slzy a v mysli měla stín, když si vzpomněla, že zde kdysi žili elfové, dnes však jejich krásnou ves obývala pouze divá zvěř.„Přes sto padesát let to byl můj domov." pomyslela si. „Narodila jsem se tu. Vyrostla jsem tu. A pak, v jeden jediný den, se všechno změnilo v popel a dým. Kvůli Druhorozeným."
Zavřela oči.
Její mysl vykreslila ten den zcela jasně a ostře, ačkoli se to stalo téměř před padesáti lety. Přesto tu událost viděla tak, jako by se stala včera.
Do vesnice elfů, které říkali Ithilion, přijela jednoho rána družina mužů na koních a ptali se po místním Správci. Elfové a lidé zde žili ve vzájemné shodě, často se navštěvovali aby si vyměnili zboží nebo informace, a tak Správce Torenthur přispěchal, aby hosty zdvořile přivítal.
„Co vás sem přivádí pánové?" ptal se a když uviděl jak dobře jsou ozbrojeni, do mysli a srdce se mu vkradlo zlé tušení.
„Přinášíme vám poselství od krále Osterana, na jehož území pobýváte." zkonstatoval jeden z mužů a popojel vpřed. „Vlastně je to spíš rozkaz. Máte okamžitě opustit Ithilion a přenechat jej lidskému pokolení, jeho právoplatným majitelům!"
Elfové procházející kolem se zastavili a Správce se zamračil.
„Jděte domů pánové a vyřiďte laskavě svému králi Osteranovi, ať už je to kdokoli, že elfové Ithilion neopustí!" řekl důrazně. „A připomeňte mu těch několik málo věcí, na které zřejmě ve zmatku zapomněl. Za prve, Ithilion leží na těsné hranici elfské říše Lindon a je všeobecně známo, že nárok tamního krále Steiriena na naši ves je větší, než kteréhokoli lidského pána. Za druhé, elfové do těchto míst přišli dříve než lidstvo procitlo ze svého spánku, což znamená, že si na tento kraj nemůžete dělat nárok, protože to my jsme tu byli první, ne vy. A za třetí, Prvorození nepodléhají rozkazům pomíjivých lidských pánů!"
Elfové pochvalně zabručeli a muži na koních se na sebe podívali.
„Rozmysli si dobře co říkáš Správce." varoval ho mluvčí. „Můj král nemá moc trpělivosti s těmi, kteří mu odporují."
Torentur potřásl hlavou.
„Je to tvůj král, nikoli náš." pravil. „My nejsme jeho poddaní. Ithilion je svobodný!"
„Vyřídím králi tvá slova, Správce." řekl muž chladně a trhl otěžemi. „Ale varuji tě, Osteran nebere ne jako odpověď."
Elf jen lhostejně pokrčil rameny.
„Pak tvého krále upřímně lituji." povzdechl a ukázal směrem z vesnice. „A nyní opusťte Ithilion pánové! Nejste tu vítáni!"
Muži neodpověděli, jen obrátili své koně a zmizeli z vesnice i elfského údolí. 
Ne však na dlouho. 
Přijeli zpět, když už odpoledne pokročilo a znovu se dožadovali setkání se Správcem.
„Máme pro tebe Správce novou nabídku od našeho krále." začal mluvčí okamžitě.
„Takže tentokrát je to nabídka?" zasmál se Torentur pohrdavě. „Nepřijímáme cizí rozkazy ani nabídky. To by měl váš král vědět!"
S tím se obrátil k odchodu.
„Počkej Správce! Alespoň si tu nabídku vyslechni, než ji zavrhneš a přivoláš na sebe a svůj lid králův hněv!" vyhrkl muž rychle.
„Poslouchám."
Mluvčí seskočil s koně a postavil se před elfa.
„Král Osteran je velice bohatý muž a nabízí každému obyvateli Ithilionu , muži, ženě i dítěti, celý měšec zlaťáků, když ves opustí." pravil vážně a důrazně. „Celý měšec Správce. Přesně sto zlatých pro každého."
Torentur se zhluboka nadechl a tázavě naklonil hlavu, až mu dlouhé zlaté vlasy zpola zakryly krásnou tvář.
„A kdo tvému králi řekl, že potřebujeme zlato?" zeptal se s pomalým úsměvem. „Pro elfy je to 
obyčejný kov, tak jako každý jiný."
„Takže říkáš ne, Správce?" ujistil se muž.
„Zcela správně, říkám ne!" přitakal Torentur chladně. „Ithilion patří elfům od počátku! A zůstane to tak i nadále!"
„Jak myslíš Správce." zabručel mluvčí. „Ale budeš svého rozhodnutí litovat!"
„Není to rozhodnutí jednoho, ale nás všech." pravil elf vážně. „Ithilion je náš domov. To by měl tvůj král pochopit."
„Jenže to on neudělá." zkonstatoval muž. „Sbohem Správce."
A muži na koních znovu opustili Ithilion.
Blížila se půlnoc, když elfy probudilo ze spánku ostré světlo, pach kouře a křik.
Vybíhali z domů s meči a luky v rukou, aby bránili svou ves a své životy. Venku na ně však čekala značná přesila mužů na koních i pěších.
Projížděli vesnicí jako vítr travou, bořili, pálili a zabíjeli na potkání, krutě a bez slitování.
Správce Torentur švihl mečem a vykřikl směrem ke svému domu, odkud právě vyběhla mladičká tmavovlasá elfka.
„Mariello! Uteč!"
„Otče..."
„Při Valar, uteč!" vykřikl a sehnul se před ranou válečné sekery. Vzápětí jej do hrudi zasáhly tři černé šípy a zlatovlasý elf se zhroutil k zemi, s mečem stále v ruce.
Mariella zoufale vykřikla, ale poslechla a dala se na útěk. Na okraji vesnice na ni však z pobořeného a ohněm poničeného domu spadl těžký trám a ona ztratila vědomí.
Útočníci pak procházeli Ithilionem, dobíjeli raněné a vraždili přeživší. Došli i k tělu tmavovlasé elfky. Byla zalitá krví a téměř celá pohřbená pod kusem trámu. 
Jevila se jim jako mrtvá a tak ji nechali ležet a před úsvitem opustili vypleněnou ves s pocitem, že svůj úkol splnili bez jediné chybičky.
Když se Mariella probrala z bezvědomí, celé tělo ji bolelo a měla obavu, že bude každou chvíli zvracet. Zamrkala, aby pročistila zamlžený zrak a tlumeně zasténala.
„Co se to stalo?" prolétlo jí hlavou a v první chvíli marně skládala střípky vzpomínek dohromady. Chtěla se pohnout, ale zjistila, že to nejde.
Zhluboka se nadechla a nechala svou magickou sílu, aby jí projela žilami jako plamen. Položila volnou ruku na dřevo, které ji věznilo a dlouze se soustředila.
Cítila se nesmírně slabá, takže trvalo snad nekonečně dlouho, než uslyšela zapraskání a trám se rozpadl na třísky. Vzápětí vykřikla bolestí, když jí její magie rovnala zlámané kosti a hojila poškozené orgány.
„Ne..." zašeptala nakonec, když si konečně vzpomněla, co se předchozího večera stalo. Prudce vyskočila na nohy a když procházela zničenou vesnicí Ithilion, po tvářích jí stékaly slzy bolesti a smutku. 
U každého padlého se na okamžik zastavila, aby si připomněla jeho jméno a tvář si navěky vyryla do paměti.
„Prozatím sbohem, moji přátelé." mumlala. „Ale naše rozloučení nepotrvá navěky. V Síních čekání se opět setkáme."
Nacházet mrtvé přátele a rodinu, dívat se do jejich vyhaslých očí, bylo pro mladou elfku k zbláznění. Všichni byli strašlivě a krutě posekaní a probodaní mnoha černými šípy, které se velice podobaly skřetím.
Mariella se zarazila.
„Co je to za čertovinu?!" zamumlala, když místy zahlédla skřetí tělo. „Ithilion přepadli lidé! Ne skřeti! Ale jak se zdá, někdo chce, aby to tak vypadalo. A já dokonce vím kdo! Král Osteran! Ten prolhaný, krutý a závistivý Druhorozený!"
Zlostně nakopla jednoho z mrtvých skřetů. 
„Jenže já ještě žiju! A nedovolím, aby v Ithilionu žil někdo jiný než elfové! Nikdo tu nebude mít klid, protože já jsem ode dneška duchem tohoto místa, připomínka všech bezohledně zavražděných. Tak přísahám!"
Svou přísahu také Mariella dodržovala. 
Pokaždé, když se v její vesnici usadili lidé, pokaždé, když opravili všechny pobořené domy, přišla spolu s nocí jako starodávná bohyně pomsty.
Tehdy svou magickou mocí ničila a pustošila. Kdo se jí postavil do cesty se zbraní v ruce i bez, 
zemřel, kdo stihl uprchnout a nevrátil se, nebyl pronásledován.
Brzy byla ithilionská vesmice známá jako místo krve, ohně, popela a dýmu. Lidé se mu začaly vyhýbat, ale ani elfové už se do zeleného údolí nevrátili, neboť jim připomínalo až příliš mnoho prolitých slz. 
Jen Mariella bez přestání stála na kopci nad údolím a hlídala klid a posvátné ticho pobořených domů Ithilionu.
„Popel a dým..." opakovala bez přestání jako šílená. „Jen popel a dým..."

KONEC
 
Komentáře (0):