Nad hradem s jasně červenými střechami se vznášely černé bouřkové mraky.

Obyvatelé hradu je s obavou pozorovali, zatímco si místní přízraky a strašidla mnula ruce spokojeností. Vždyť jak jinak. Strašidla si vždy libovala v ošklivém, pošmourném počasí.

„To je přesně ono..." říkala si. „To zase bude večer veselo!Nádhera..."

Ne každý však jejich radost sdílel.

Lidé se krčili, pevně svírali křížky na svých náhrdelnících a horečnatě se modlili, aby tuto noc šťastně přečkali. Jako by jim bylo jasné, že tenhle večer bude bál.

Noc se kvapem blížila a blesky divoce křižovaly oblohu. Ozařovaly nastálou temnotu barevnými světly připomínajícími ohňostroj.

V dolních patrech hradu kde bydleli lidé se pomalu zhasínala světla.Zbývala už pouhá hodina do půlnoci, když konečně zavládlo ticho. Jenže ani to netrvalo dlouho, protože brzy se rozezněl zvon oznamující toužebně očekávanou půlnoc, přelom mezi jedním a druhm dnem, pověstnou a děsivou hodinu duchů.

Jako mávnutím kouzelného proutku se rozvítila světla tanečního sálu, největší a nejkrásnější místnosti, která na šířku zabírala celé severní křídlo a na výšku dvě patra, což znamenalo dobrých devět metrů.

Krajinou se kvílivě přehnal mrazivě chladný vítr a v ohlušujícím zvuku hromu zanikl i doznívající hlas zvonu.

Celičkým hradem se začal nést zvuk umíráčku v doprovodu hlasu pily a nehtů přejíždějících po kovu. Všechny tyto zvuky se mísily s tklivým ženským hlasem, který chvílemi drásal srdce i duši,jindy konejšil.

Mladá služtička se probudila z hlubokého snu a když zaslechla ten lomoz, cítila, jak jí krev tuhne

v žilách. Přesto však vstala ze své vyhřáté postele a vydala se po schodech k velkým dveřím do tanečního sálu.

Byla to její první noc v novém domově, nevěděla co ji může potkat a přestože ji varovali, aby v noci neopouštěla svůj pokoj ať uslyší cokoli, zvědavost nakonec zvítězila.

Po špičkách vystoupala po pískovcovém slavnostním točitém schodišti až k velkým dřevěným dveřím zdobeným lesknoucím se kováním. Otevřela je a dveře ani nevrzly.

Služebná se chvějícím krokem přesunula do lovecké síně zdobené barevnými loveckými motivy, lovci, sokolnicemi a řadou zvěře, z níž většina byli jeleni, psi a medvěd.

Strašidelná hudba ze které dívce běhal mráz po zádech a ježily se vlasy na hlavě znatelně zesílila, takže už ani neslyšela, jak jí drkotají zuby.

Opatrně se dotkla bohatě vyřezávaných dveří a ty se tiše na škvírku otevřely.

Dívka nahlédla dovnitř.

Po velkém sále zdobeném překrásnými freskami a bohatě vyřezávaným dřevěným ostěním

s originální kružbou se prohánělo vzduchem několik bílých postav. Poletovaly divoce až téměř u stropu a smály se ostrými, chladnými hlasy.

Na židlích rozmístěných kolem několika stolů posedávaly pobledlé postavy v černých oděvech, muži i ženy a všichni měli na krásných ztrnulých tvářích úsměv. Sem tam se některý z nich zvedl na nohy, proměnil se v bílou zářící postavu a přidal se k veselému reji u stropu. Jiní se ladně vytáčeli v kole a smáli se.

Mladé dívce schované za dveřmi se z toho pohledu až zatočila hlava. Byloto tak strašidelné a neuvěřitelné, že jí z toho bylo úplně nevolno.

„Vítej Líreo." ozval se za ní zcela náhle jemný, ale přesto mrazivý hlas. „Čekal jsem tě."

Služtička se prudce obrátila.

Stál tam vysoký, štíhlý mladý muž. Tvář měl téměř pohádkově krásnou, ale mrtvolně bílou a podivně ztrnulou, lemovaly ji dlouhé havraní vlasy, které měl stažené stříbrnou sponou a spadaly mu přes levé rameno na hruď. Díval se na ni hlubokýma,černýma očima se zvláštním svitem a jeho svůdně vykrojené rty se významně usmívaly.

Oděný byl v černém šatu lemovaném stříbrem a opásán byl stříbrným pásem z lesklých kroužků.

Přes ramena měl přehozený černý plášť.

„Kdo jsi, pane, že mne znáš, když jsme se nikdy předtím nesetkali?"téměř zašeptala, ale on ji přesto zaslechl a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Jsem Eressielon." představil se. „A znám tě, Líreo. Celý den jsem tě pozoroval ze stínů. Už od chvíle tvého příjezdu..."

„To ale není možné pane. Ty jsi...mrtvý!" zakoktala když si zcela náhle vzpomněla na jeden

z obzvláště starých obrazů v chodbě, a při tom zjištění cítila, jak jí krev v žilách znovu tuhne jako chladnoucí vosk.

Mladík pomalu vztáhl ruku a služebná byla tak ochromená náhlou hrůzou, že se nezmohla ani na ucuknutí. Jemně jí přejel prsty po tváři,neměl tak studenou kůži jak čekala.

„Připadám ti snad mrtvý?"

Vnímala jak si jeho prsty pohrávají s jejími dlouhými světlými vlasy,byly to lehoučké, příjemné doteky, které jí do těla vysílaly elektrické záchvěvy a zbavovaly dívku rozumu.

„Ne..."zašeptala konečně odpověď na položenou otázku.„Nepřipadáš...Eressielone..."

Tmavovlasému mladíkovi po tváři přelétl nový, vítězný úsměv.

„Pojďse mnou dovnitř Líreo." zapředl svůdně. „Jako můj doprovod, má partnerka. Rovnocenná bytost..."

Rukou lehce ukázal k pootevřeným dveřím do tanečního dálu, kde stále vládl čilý, ničím nerušený ruch.

„Já...nemůžu..."řekla vyděšeně, ale zároveň v jejím hlase postřehl smutek.„Jsem živá..."

Eressielon naklonil hlavu.

„Stačí přijmout mou nabídku Líreo." pravil měkce. „Můžeš začít úplně znovu, se mnou. Jen se musíš rozhodnout."

Dívka vzdychla a udělala krok vzad, až zády narazila do pootevřený chdveří a zabouchla je.

„Ne..."

Mladíkovi přes tvář přeběhl překvapený a polekaný výraz.

„Ne..."zašeptal vyděšeně. „To jsi neměla! To byla velká chyba!"

Za dveřmi tanečního sálu se zvedl nebezpečný šum, blížil se a nabíral na intenzitě. Dveře i podlaha se chvěly a skleněné tabulky v oknech drnčely.

„Co se to děje?!" vykřikla dívka vyděšeně.

„Narušila jsi průběh bálu." zkonstatoval Eressielon. „Už si pro tebejdou. Máme rádi horkou krev a čerstvé maso. Budeš potravou...Teďuž jim neutečeš Líreo, neskryješ se ve svém pokojíku. Jsou rychlejší než si umíš představit..."

Lírea zbledla a z očí jí vytryskly slzy.

„Mohu ti pomoci." pokračoval tmavovlasý vážně a důrazně. „Už se před nimi nkdy neschováš, i kdyby jsi dnes nějakým zázrakem unikla. Zapamatují si tvůj pach a přijdou si pro tebe další noc.Nic je nezastaví. Ale je tu možnost jak je přelstít. Jak už se jich nikdy nebudeš muset bát. Stačí, když mi budeš důvěřovat."

„Zachráníš mi život?"

Smutně potřásl hlavou a ona pochopila.

„To nelze. Ale tvou duši zachránit mohu." řekl pomalu. „Pak budeš volná. Budeš moct kdykoli odejít do dalšího života, nebo zůstat tady...se mnou."

Do dveří o které se dívka opírala něco tvrdě udeřilo a ona vyjekla. Věděla, že nemá na vybranou a že za svou bláhovost a zvědavost tak jako tak zaplatí životem. Ale stále měla na výběr zda zůstane uvězněna na jednom místě, nebo bude moct odejít.

„Dělej co musíš..." zašeptala pomalu.

Eressielon přistoupil těsně k ní a objal ji kolem pasu.

„Důvěřuj mi..." vydechl a políbil ji.

Lírea přitom cítila, jak z ní vyprchává život. Jako by někdo vytáhl zátku a vše co bylo její součástí, jí, odplouvalo. A pak najednou necítila vůbec nic.

„Jak se cítíš Líreo?"

Otevřela oči a zamrkala. Ztemnělou síň náhle viděla tak jasně, že jí to připadlo až nepatřičné.

„Je mi...dobře..." zkonstatovala překvapeně.

Pohnula se a cítila jak se jí kolem kotníků vlní hebká látka sukně,skutečné sukně, ne nějakých starých cárů. Dotek hedvábí pro ni byl zcela nový, ale velice příjemný.

Lírea se na sebe podívala a shledala, že je oděna v černých šatech lemovaných stříbrem, vlasy měla

vyčesané do složitého účesu, který se nedal nazvat jinak než umělěckým dílem, na hrdle ji studil střbrný náhrdelník.

„Co se to se mnou stalo?" nechápala.

Eressielon se něžně usmál.

„Říkal jsem, že tvou duši zachráním." pravil. „Tohle jsi ty, tvá skutečná podoba Líreo. Ne ta ubohá služtička, kterou jsi vídala v zrcadle za svého pomíjivého života."

V tom okamžiku se dveře rozletěly a do lovecké síně vpadla celá družina přízraků, nebezpečně syčeli a oči jim rudě plály.

Mladý muž si dívku přitáhl blíž k sobě a nebezpečně zavrčel jako šelma, které chtějí vzít pracně ulovenou kořist.

„Tahle je moje!" zasyčel.

Duchové se najednou zarazili a jen stěží krotili krvelačný hněv. Pak jeden z nich, vysoký, statný muž

s krátkými světlými vlasy přistoupil blíž, jak jen mu toEressielonův postoj dovolil.

Pozorně si mladou krásku prohlédl, nasál její auru a po nekonečně dlouhé chvíli souhlasně přikývl. Gestem ji vyzval, aby vstoupila do tanečního sálu.

„Vítej na dnešním velkém bálu, má paní." pravil přitom. „Navěky se budeme těšit z tvé milé přítomnosti."

„A já z té vaší." usmála se Lírea a ruku v ruce s Eressielonem vstoupila.

Ráno našli před dveřmi do tanečního sálu ležet bezduché tělo mladé služebné a pochopili, že přízraky té noci získaly další novou společnici a dívka se stala účastnicí věčně probíhajícího strašidelného bálu.

Všichni ji litovali, ale neměli ani tušení, že je mnohem šťastnější než byla za života, že už nikdy nebude sama, jako byla doposud.

KONEC