21.Červen 2012, napsal Lady_Morticia v 21:31
Stříbřitě zářící měsíc pomalu vystoupal na ztemnělou oblohu. Mihotavé záblesky hvězd jeho jasnou záři jen podtrhovaly. Okolní příroda tvrdě spala, jen jediná živá duše bděla.Na břečťanem omotané houpačce seděla mladičká tmavovlasá dívka v dlouhých černých šatech. Tvář měla jemnou a téměř mrtvolně bílou. Říkali ji Undómiel, Večernice, protože její skutečné jméno snad nikdo živý neznal.                                                                                   
Lehounce se odrážela špičkami a houpačka sem tam tiše zasténala do ticha noci. Hlavu měla opřenou a hleděla do nebe skrz holé větve stromů.Dívka nechtěla spát, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že milovala noc. Milovala ten klid, svit hvězd a jasnou záři měsíce. A tím druhým důvodem bylo, že ji noc co noc do krajiny vyháněl smutek a zoufalství, ze světa, ze života. Nikdy se jí nikdo neptal jestli vůbec chce žít, jestli má proč. A ona věděla, že by odpověděla : Ne.                                                                                 
 Za jejími zády se ozvaly lehké, skoro nepostřehnutelné kroky. Tmavovláska se obrátila aby si nezvaného hosta prohlédla a ztrnula. V ruce pevně sevřela nůž. 
Stál tam vysoký mladý muž, štíhlý a jistě velmi mrštný. Stříbrné vlasy mu spadaly do půli zad jako vodopád a ostře kontrastovaly s černým oděvem. Jeho tvář byla krásná a ostře řezaná, bílá jako smrt. Oči měl světlé a chladné. Rty prohnuté v lehkém úsměvu jen těžko skrývaly krutou linku.Z celé jeho aury vyzařoval chlad a nebezpečí.
Dívka se pomalu postavila. Ani na okamžik nespustila pohled z jeho tváře, která přitahovala stejně jako odrazovala. Něco v jeho postoji a výrazu tváře jí pořád opakovalo aby utíkala co jí síly stačí, ale ona to nevnímala.Jeho úsměv se rozšířil a odhalil tak dlouhé špičaté zuby. Upír.                                                                                   
Díval se jí do očí stále se usmíval. Podmanivě.
„Neměj strach Undómiel..." zazněl jí v hlavě tichý, vábivý hlas. „Neublížím ti..."
Pomalým krokem přešel stříbrovlasý upír k tmavovlásce. Nepohnula se ani o krok. Jen nehybně stála a čekala co bude dál. Očarovaně sledovala jeho pohled a cítila jak se jí zmocňuje malátnost. Už nad ní pomalu získával moc.
„Vezmu tě s sebou... Už nikdy nebudeš sama... Na všechno budeme dva..." šeptala jeho mysl, když jí kladl paže kolem pasu a jemně k sobě vinul její teplé tělo. „Dovol mi vzít tě s sebou má milovaná Undómiel...Patříme k sobě...Navěky..."
Tentokrát to byla ona kdo se usmál.                                                                                 
Undómiel jemně objala stříbrovlasého mladíka stejně jako on objímal ji. Beze strachu. Bez výčitek. Bez zaváhání.Zachvěla se, ale nechtěla se bránit. Jen sledovala jak se jeho tvář pomaličku přibližuje k té její.
Naklonila hlavu a odhalila tak své hrdlo. Cítila jak ji jeho paže sevřely pevněji, skoro to bolelo. Ale tmavovlásku ani nenapadlo, že by se měla bránit. Pud sebezáchovy v ní odmuřel už dávno. Zůstala jen touha po smrti, po svobodě. Upír zlehka políbil na rty, pak na tvář. Nebyly tak studené jako ruce. Téměř něžné, bodnutí podobné polibky. A pomalu, velice pomalu, jako by si s ní chtěl nejdříve pohrát, mířila jeho ústa k dívčinu hrdlu.                                                                                 
Přejel svými pobledlými rty po odhaleném hrdle, jednou, dvakrát. Undómiel cítila jeho dech. 
„Věř mi..." 
S tím se prudce zakousl. Do těla jí v tom okamžiku vystřelila nekonečná bolest. Z očí vytryskly slzy, ze rtů unikl bolestný sten. A on ji stále pevně svíral v náručí a pil. Před očima se jí okolní stíny divoce roztančily a svět se zhoupl. Pak přišla tma.                                                                              
Otevřela oči a s překvapením zjistila, že ji pořád pevně drží v náručí. Rty měl rudé od její krve.Usmála se a tak odhalila dlouhé upíří zuby. Políbila ho a společně zmizeli ve tmě. 

                                                                                   KONEC
 
Komentáře (0):