28.Březen 2013, napsal Lady_Morticia v 17:38
Nad skalní stěnou zasvištěly černé šípy. Některé zazvonily o skálu, jiné zmizely kdesi v neznámu.Dva tmavovlasí elfové v hnědém šatu se přikrčili, aby nebyli zasaženi a vzápětí se ze svého úkrytu vyklonili, aby na nepřátele vystřelili vlastní šípy. Podle zlostného křiku skřípavých hlasů poznali, že zasáhli a to jim dodalo nové síly.„Za chvíli nám dojdou šípy Ebrithile!" zašeptal jeden tichounce. „Dlouho už to nevydržíme. Pokud nepřijde pomoc..."
„Naši jsou na cestě!" šeptl jeho druh ostře. „Jenom to tu musíme do jejich příchodu přečkat Teiriene!"
Vzduchem znovu zahvízdaly šípy a jejich hroty se zaleskly v paprscích zapadajícího slunce, které jako by svým postupem odpočítávalo minuty jejich života.
„Zatracení skřeti!" zaklel Ebrithil.
„Třeba je to za chíli přejde." nadhodil Teirien s malou nadějí. 
„Tak to pochybuji." zamumlal elf a opatrně vykukoval zpoza skály, za kterou se ukrývali. „Když za námi šli jako psi celé dva dny, než se odhodlali zaútočit, asi to jen tak nevzdají. Obzvlášť ne teď když ví, že jsme v pasti."
Teirien vykoukl stejně jako jeho přítel a zamračil se.
„Jsou tam a je jich hodně." řekl chmurně. „Vidím jejich pohybující se stíny. Cítím jejich pach. A zlobu. Touhu po horké krvi a čerstvém mase. To není moc povzbudivé."
„Ne, to není." přitakal Ebrithil. „Ale vydržíme to. Jen pár hodin nás dělí od Bereniela a jeho družiny. Spěchají jak jen to jde."
„Já vím..."
Uplynula snad půlhodina a oba elfové si uvědomili, že zž nějakou odbu o sobě jejich nepřátelé nedali vědět. A to bylo docela zarážející. 
Slunce totiž už zcela zmizelo za horizontem a noc se ujala vlády nad zdejším krajem. A v noci byli skřeti vždy nejsilnější a nejnebezpečnější.
„Co to na nás zase zkouší?" zabručel Teirien. „Přece tam jsou!"
„Čekají." řekl Ebrithil. „Ale na co, to bych rád věděl...I když raději ne, jistě by se mi to nelíbilo."
„Já se podívám."
„Ne Teiriene!" vyhrkl tmavovlasý elf, ale už bylo pozdě. Teirien vykoukl z úkrytu, naklonil se blíž aby lépe viděl a v tom okamžiku ho zasáhl černě opeřený šíp do hrudi.
„Ach..."
„Ne!" vykřikl Ebrithil a zachytil přítele, aby neupadl. Pak ho opatrně uložil na zem a dával při tom dobrý pozor, aby mu ještě víc neublížil.
„Teiriene...Teiriene slyšíš mně?!" vydechl staženým hrdlem a pohladil ho po tváři.
„Ebrithile..." zalapal tmavovlasý elf po dechu. „Zatraceně...já..."
„Zatraceně, líp bych to skutečně neřekl." poznamenal Ebrithil a prohlžel zranění. „Nemůžu ho teď vyndat Teiriene, jinak by jsi vykrvácel a předpokládám, že to nechceš. Budeme muset počkat na Bereniela. Je to léčitel se zázračnýma rukama. Pomůže tipříteli."
Teirien zakašlal a z úst mu vytekla kapička krve. Ebrithil mu ji jemně setřel rukávem své tuniky a povzbudivě se usmál.
„Co když je ten šíp otrávený?"
„To bych cítil, to snad víš, ne?" pravil elf. „Není otrávený."
„To je...to je dobře..." zašeptal Teirien unaveně. „Tak já si...chvíli...odpočinu..."
„Ne!" Ebrithil ho chytil za rameno a zatřásl s ním. „Nespi Teiriene! Nespi, nebo už se taky nemusíš probudit!"
„Já jsem...unavený..." pravil zraněný elf.
Ebrithil přikývl.
„Já vím hochu." souhlasil jemně a znovu ho prsty pohladil po tváři. „Ale nesmíš spát. Mluv se mnou prosím, ano?"
„Co..." zašeptal Teirien, ale jeho společník jej okamžitě přerušil : „Vzpomínáš Teiriene jak jsme se před pár lety vydali na výpravu do Mlžných hor? Vsadili jsme se tenkrát s Olwën, že vyšplháme do průsmyku Caradhras a zůstaneme tam dva dny."
„Vsadili...jsme se že...že to přečkáme aniž by...bychom se dostali do...průšvihu." elf se zasmál a pak se rozkašlal.
„Marná snaha." přitakal Ebrithil s úsměvem. „Sotva jsme tam došli, strhla se pořádná metelice. Měli jsme tam být dva dny a přitom jsme byli za necelé dvě hodiny po krk ve sněhu."
„Byla to za...zajímavá situace..." zkonstatoval Teirien tiše. „Ale ty dva...au...dva dny jsme to tam vydrželi. Ještě teď mám...omrzliny na...levé noze..."
„A ledaskde jinde." dodal tmavovlasý elf vážně a sám si promnul záda. „Ale sázku jsme vyhráli a byla to docela legrace."
Zraněný elf opatrně přikývl.
„A vzpo...vzpomínáš jak jsme se v krčmě U zlatého jablka snažili na...namluvit partě osmi Hraničářů, že...se jejich koně přes noc změnili v osli?"
Ebrithil se rozesmál a z očí se mu začaly koulet slzy smíchu, ale také zoufalství.
„To nebyldobrý nápad." usoudil. „Sice byli hodně opilí, ale na tohle by nám skočil snad jenom úplný blázen."
„Pořádně nám...za to na...namlátili." souhlasil Teirien pomalu. „Proč...proč my jsme to vlastně tehdy u...udělali Ebrithile?"
„Protože se chovali jako pitomci. Jako by jim naše krčma patřila. Byli drzí a hrubí." vzpomínal elf vážně. „Chtěli jsme jim dát za vyučenou."
„No...to nám ne...nevyšlo..."
„Ne, nevyšlo." řekl Ebrithil a skrčil se, když nocí hvízdl osamělý skřetí šíp. „Ale nám toho nikdy moc nevyšlo, že? Třeba jak jsme dostali každý deset ran bičem, protože jsme na královu dceru naléhali, aby nám věnovala polibek. Pamatuješ?"
„Na to nej...nejde zapomenout příteli." zasmál se Teirien a tvář se mu zkřivila bolestí. „Jizvy nám to ne...neustále připomínají...Ale ten polibek jsme nakonec přece jen dos...dostali."
„Přesně tak." přikývl Ebrithil.
„A vzpo...vzpomínáš jak jsme se kdysi dostalido...do rvačky s těmi elfy z Jihu?" zalapal elf po dechu. 
„Za...zachánili jsme je před skřety a...a oni se na nás obořili, že...že by to zvládli sa...sami..."
„Vzpomínám Teiriene." řekl. „Ale kupodivu tentokrát dostali namláceno oni. Beztak první rána padla z jejich strany."
Za skálou se ozval skřetí smích a sem tam zaskřípění kovu. Byly to blížící se zvuky a působily velmi znepokojivě.
„Zlo...zlomili ti nos..." zamumlal Teirien a znovu zalapal po dechu. „Ebrithile já...už dlouho asi 
ne...nevydržím. Jsem tak u...unavený...Nemám už...sílu..."
Tmavovlasý elf chytil přítele pevně za ruku a přitiskl si ji k hrudi.
„Vydrž Teiriene! Při Valar tě prosím, vydrž!" téměř zasténal zoufalstvím. „Už to nemůže trvat dlouho."
„Já...chci se ti omluvit...že jsem tě do...donutil jít na...na tuhle výpravu..." zašeptal zraněný elf těžce. 
„Vím že...že jsi nech...nechtěl jít. Že tohle měla...měla být tvá pos...poslední cesta před...před..."
„Před svatbou s Beruthiel." dopověděl za něj Ebrithil měkce. „To je pravda Teiriene. Ale kdysi jsem přísahal, že tě nikdy nenechám odejít samotného. Vzpomínáš si?"
Teirienova pobledlá tvář se roztáhla do šťastného, spokojeného úsměvu.
„Naše společná přísaha..." pravil pomalu a opatrně, aby se mu znovu nezadrhnul hlas. „Ano, vzpomínám si na ni..."
„A lituješ jí?"
„Já? Ne...Nelituji ničeho co...jsme společně pro...prožili Ebrithile..." odvětil Teirien. „A ty?"
Ebrithil se lehce usmál.
„Ani já ne."
Skřetí hlasy se opět přiblížily k jejich úkrytu, ale během okamžiku je přehlušil jasný, zpěvavý hlas stříbrného rohu.
„To je Bereniel!" vydechl Ebrithil a sevřel přítelovu ruku pevněji. „Vidíš Teiriene? Bude to dobré! Tak jako kdysi!"
Vzápětí se nocí rozlehl zvuk střetávajících se mečů a křik drsných skřetích hlasů se mísil s bojovnými, jasnými hlasy elfů.
A pak najednou přišlo tíživé, děsivé ticho.
„Ebrithile?! Teiriene?!" vykřikl jemný, melodický hlas.
„Berenieli!" křikl tmavovlasý elf a vykoukl zpoza skály. „Pojď sem! Teirien je zraněný!"
Družina elfů v šedých oděvech se rychle přiblížila. Někteří stále ještě drželi v rukou meče, jiní měli pochodně, jejichž mihotavé plameny jim do tváří vrhaly strašidelné stíny.
„Zatraceně!" zaklel zlatovlasý elf, který se k Teirienovi okamžitě sklonil. „Teiriene?! Teiriene slyšíš mně?!"
Tmavovlasý elf zamrkal.
„Berenieli..." zašeptal. „Rád tě...vi...vidím..."
„Ty buď rád že zatím ještě pořád něco vidíš, elfe bláznivá!" zavrčel Bereniel a jemně, zkušeně prohmatával jeho hrudník v těsné blízkosti šípu. „Jak je ti?"
„Mizerně..." zkonstatoval Teirien těžce. „Chci...jsem unavený Berenieli...tak unavený..."
„Drží se." přidal se Ebrithil a snažil se, aby v jeho hlase nerozeznali strach o starého přítele, marně. „Ale ztrácí sílu."
Zlatovlasý elf přikývl.
„Hodně rychle slábne." pravil. „Moc života už v něm nezbývá. Je mi líto Ebrithile."
„Co?!"
„Teirien už překročil hranici. Nemohu pro něj nic udělat." vysvětlil Bereniel.
Teirien jen zalapal po dechu, ale nepromluvil. V jedné ruce sevřel jílec svého meče, aby zemřel jako správný válečník, se svou zbraní po boku. Druhou však lehce stiskl Ebrithilovu ruku.
„To ne!" vydechl Ebrithil. „To sakra ne!"
Bereniel sklonil hlavu.
„Je mi to líto."
„Líto?! Tak tobě je to líto?!" vykřikl tmavovlasý elf a chytil zlatovlasého muže volnourukou za tuniku na hrudi. „Teď mně dobře poslouchej Berenieli Ereinione, koukej mu se svou obrovskou mocí co se 
v tobě skrývá pomoct! Nemůžeš se jen tak nečinně dívat jak ti umírá před očima! Prosím! Je to přece i tvůj přítel!"
Zlatovlasý elf mu vážně hleděl do tváře neúhybnýma, šedýma očima.
„Jeho životní síla už je skoro všechna pryč Ebrithile." řekl pomalu.
„Ale já jí mám dost!" pravil Ebrithil. „Tak použij svou moc a dej mu ji Berenieli!"
Bereniel odmítavě zavrtěl hlavou a elfové kolem se znepokojeně rozšeptali.
„Ne." zkonstatoval elf neústupně. „Mohlo by vás to zabít oba."
„Na tom nezáleží Berenieli!" prohlásil Ebrithil vážně. „Vždycky jsme s Teirienem šli do každého maléru společně! Slíbili jsme si to! A já ho teď v žádném případě nenechám jít samotného! Je to jasné Berenieli?! Tak dělej!"
Zlatovlasý elf vzdychl.
„Na tvou zodpovědnost Ebrithile?" zeptal se.
„Ano!" přitakal vážně.
„Tedy dobrá."
Elfové rozdělali oheň a rozestavěli hlídky. Někteří připravovali jídlo, jiní se ukládali k spánku. Jen Bereniel seděl u Teiriena a dlouho a důrazně hovořil k Ebrithilovi.
„Ránu jsme tedy vyčistili a ošetřili. Potvrdil se tak i tvůj odhad, že šíp nebyl otrávený. Zasáhlale pár důležitých míst. Proto Teirienova síla tak rychle vyprchává."
„A proto teď upadl do bezvědomí..." zkonstatoval Ebrithil. „Tak už mi řekni co mám dělat abych ho zachránil!"
Bereniel obrátil oči v sloup.
„Lehni si vedle Teiriena a vezmi ho zase za ruku." pravil. „Zavři oči a uvolni se Ebrithile. Nech svou energii plynout. O zbytek už se postarám já. Ale nezaručím ti, že to bude příjemné. Asi nebude."
Tmavovlasý elf pokrčil rameny.
„Tak ať." zabručel, položil se a poslušně zavřel oči. „Pro přítele rád podstoupím cokoli."
„S tím jsem tak trochu počítal když jsem s touhle šíleností souhlasil." poznamenal zlatovlasý elf. „A teď už se uvolni a přestaň se vrtět ať můžu začít pracovat! Teirien už nemá moc času."
Posadil se mezi oba ležící elfy a studenými dlaněmi se dotkl jejich čel.
„Elbereth, Hvězdná královno, stůj při mně." zašeptal horečnatě. „Ilúvatare, otče nás všech, propůjč mi dnes svou sílu."
Bereniel zavřel oči a dovolil své magické síle, aby po mnoha dnech věznění v hlubinách jeho duše opět vytryskla na povrch. Nejprve ji nechal dlaněmi vyšlehnout do obou tmavovlasých elfů a čekal, jak na jeho energii zareagují.
Teirien vydechl úlevou, kdežto Ebrithilovi ze rtů uniklo tiché zasténání bolesti.
„Mám přestat?"
„Ne!" vydechl Ebrithil. „Zachraň Teiriena a mé bolesti si nevšímej!"
„Kdyby to bylo neúnosné..."
„Nebude! Nebude!" přerušil Bereniela Ebrithil a jen stěží potlačil další sten plný bolesti. „Pokračuj Berenieli...já tě prosím..."
„Jak myslíš..." zamumlal zlatovlasý elf a znovu do nich nechal proniknout trochu své moci. Obě těla se napjala.
Tehdy nechal Bereniel svou sílu proudit pouze do Teirienova zraněného, zesláblého těla, kdežto 
z Ebrithilova začal pomalu přesouvat jeho přebytečnou životní sílu do sebe a znásobenou magií ji předával Teirienovi.
Elfové, kteří až doposud posedávali u ohně na druhé straně tábořiště se pomalu přesunuli k nim a dívali se, jak jedna Berenielova ruka, která spočívala na Ebrithilovi, září stříbrným světlem a druhá, ta kterou se dotýkal zraněného, šlehá zlatými plameny.
Pak se tělo zlatovlasého elfa zcela náhle prohnulo v křeči, vykřikl a vyšlehl z něj sloup mihotavého bílého světla. Okolím jako by v té chvíli zaduněl hrom a zapraskaly mohutné, neviditelné magické plameny. 
I přes ten hluk však elfové zaslechli mocný výkřik bolesti a dobře poznali Ebrithilův hlas.
Přes záda jim přeběhl mráz a když si mezi sebou šeptali jeho jméno, hlas jim přetékal úctou. Vždyť jen málokdo je ochoten pro přítele protrpět tolik bolesti.
Bílá záře šlehající z Berenielova těla zatepala a vybuchla v jediné vlně absolutní moci. Zlatovlasého elfa to odhodilo kus dozadu, kde se zarazil o chladnou kamennou stěnu. Skoro si vyrazil dech a než se propadl do temnoty bezvědomí cítil, jak mu z hlavy vzadu po krku teče krev.
„Pane Berenieli?"
Elf otevřel oči a v duchu zaúpěl, když si uvědomil palčivou bolest hlavy a naražených zad.
„Tak tohle vážně nesnáším." zamumlal omámeně a zamrkal. Nad sebou spatřil tvář mladého stříbrovlasého elfa.
„Arione..." zasténal. „Jak dlouho jsem byl mimo?"
„Dlouho." odvětil stříbrovlasý. „Před dvěma hodinami svítalo."
„Cože?! Zatraceně!" zanadával Bereniel tiše a prudce se posadil. Stříbrovlasý Arion jej okamžitě podepřel, jinak by byl jistě upadl, protože se mu zatočila hlava a jen tak tak potlačil silnou touhu zvracet.
„Měl by jsi ležet Pane Berenieli. Hodně jsi se uhodil do hlavy. Máš otřes mozku."
„To je možné, ale nejdříve musím splnit svou povinnost." pravil zlatovlasý elf. „Dívali jste se jak na tom jsou ti dva?"
Arion přikývl.
„Oba jsou bledí jako smrt, ale jejich těla se chvějí a dýchají." odpověděl pohotově. „Zachránil jsi ho. Je oba Pane Berenieli. Budiš ti to ke cti."
„Víš že proto to nedělám." namítl Bereniel a za pomoci stříbrovlasého elfa přešel ke dvě ležícím tmavovlasým bojovníkům. Cestou míjeli muže z jeho družiny a i přes to, že je Arion musel podpírat, všichni k němu vzhlíželi s nábožnou úctou.
Zlatovlasý elf přiklekl k oběma bezvědomým a začal je systematicky prohlížet. Stříbrovlasý elf který jej přivedl chvíli otálel na místě, kdyby snad Bereniel potřeboval pomoc, ale nakonec se mlčky vzdálil.
„Ebrithile?" promluvil a prsty nahmatal tlukoucí srdce statečného elfa. „Ebrithile koukej se probrat, protože pokud to nedokážeš, všechno co jsi přetrpěl bylo úplně zbytečné! Slyšíš?! Jestliže teď nebudeš schopen se probudit, zemřeš! A Teirien s tebou!"
Tlukot srdce zesílil, pod prsty Berenielovy ruky bušilo do Ebrithilových žeber a nutilo ho znovu se probrat k životu.
Ebrithil zasténal, pootevřel oči a zamrkal, jak ho oslepilo náhlé denní světlo.
„Berenieli..." zachraplal a pokusil se posadit, když se rozvzpomněl co se stalo. „Co..? Jak..?"
Berenile mu položil ruku na hruď a znovu ho přitlačil k zemi.
„Lež." řekl měkce. „Dopadlo to dobře. Teirien žije a brzy se probudí."
Tmavovlasý elf se zatvářil zmateně.
„A proč jsi tedy říkal takové strašné věci?" nechápal. 
„Tvá životní síla je teď Teirienova a Teirienova je tvá. Musel jsem vaše životy úzce spojit, abych vás oba neztratil." vysvětlil Bereniel pomalu. „Ode dneška až navěky už mezi vámi bude velice úzké pouto."
Ebrithil zalapal po dechu.
„To znamená, že jsou naše životy propojeny?" ptal se pomalu. „Že pokud jeden z nás zemře, ten druhý zemře s ním?"
Zlatovlasý elf pomalu přikývl na znamení souhlasu.
„Jinak to nešlo." zašeptal. „Byla to jediná možnost jak vás oba udržet naživu."
„A já ti za to nepřestanu být vděčný Berenieli." usmál se tmavovlasý elf.
„Stejně jako já nepřestanu být vděčný vám oběma, za to co jste pro mne udělali, Ebrithile, 
Berenieli..." ozval se tichý, sametově jemný hlas.
„Teiriene!" Ebrithil se prudce posadil a naklonil se nad přítele. „Ty žiješ!"
„Jen díky vám." usmál se elf a dovolil starému příteli, aby mu pomohl posadit se. „Moc si toho vážím přátelé moji. Ale neměli jste tak strašně riskovat."
Ebrithil potřásl hlavou.
„Vždyť ty by jsi pro kteréhokoli z nás udělal totéž. A pokud řekneš že ne, bude to nebetyčná lež a to ty dobře víš." pravil vážně.
„To je pravda." přidal se Bereniel jemně. „Přece tě známe Teiriene. Víme čeho jsi pro přátele schopen. A ty víš čeho všeho jsme schopni my."
Teirien se neubránil úsměvu.
„Nikdy na to nezapomenu." prohlásil slavnostně.
„Beze sporu." zasmál se zlatovlasý elf.
„Však počkej, až zase budeme jednou probírat staré vzpomínky a maléry, i na tohle jistě přijde řeč." dodal Ebrithil s křivým úsměvem. „Až ti zase jednou řeknu : Vzpomínáš..?"

KONEC
 
Komentáře (0):