Jen tak ve skoku - na pár minutek a na pár písmenek jsem se tu objevila..

Tak mám dneska nějakou prapodivnou náladu.. Napadají mě nic moc myšlenky. Mám divný pocity z toho co bylo, z toho co je i z toho co přijde! Depky? Já nevím. Užírám se, ale přitom by mi mělo být přece hej.. včerejší odpoledne a večer jsem strávila u svého šmouly , se kterým jsme si ráno řekli ahoj a já jela domů (povinnosti alá mámě pomoci s nákupem a tak) a i on měl v plánu návštěvu kamaráda.. Jsem ráda za to, že je.. ŽE HO MÁM!  Tak proč tohle? Proč ty dnešní prapodivný pesimistický myšlenky.. O tom, že se bojím konce, toho že ho ztratím.. A nejvíc toho, že ho zklamu já. Bojím se nás, nás dvou

A co s tím? Jak tyhle stavy překonat? Nezabývat se jimi a jít dál? Vím, že díky těmto trápením, by se mohli mé myšlenky zhoršit a viděla bych to ještě hůř a pak bych mohla i ze zkažené nálady dělat chyby.. Chyby, které by mohli být i osudové.. Chtěla bych si vážit toho, jak to je.. Možná by mi jen pomohlo, kdybych od něho slyšela častěji povzbuzující a lásky plná slůvka.. Ale to možná si přeji mnoho.. Prostě si být vědoma toho, že mě má rád, že mě nechce ztratit a asi i proto ho často slovně provokuji - jako typu: Já tu vůbec nemusím být a můžu zase jít.. Většinou mě jen jemně chytí a vlepí mi pusu, ale třeba by mi víc pomohlo slyšet větu typu: Blázínku, já jsem s tebou přece rád.. Mám tě rád..

Chápete?! Asi jsem moc přecitlivělá, či já nevím.. No prozatím se uchýlim do svých depresí a opustím vás.. Na pár dnů - podle toho jak mi to vyjde sem opět zavítat