O víkendu jsem zjistila jak stačí málo...hodně málo a hodně hlouposti k tomu, aby se všecičko rozsypalo na tisícero kousíčků... Všecičko z čeho jste šťastní, na čem vám zaleží, co vás drží "nad vodou"! Ještě před minutou jste se smáli a o vteřinu později se všechno sype a vy nevíte jak to zachránit - co říci a co ne. Jenže mlčení je ještě víc a víc hlodavější a vy nevíte jak z toho ven! Najednou si uvědomíte, že ubližujete někomu kdo si to nezaslouží, kdo vám důběřoval a věří!! Ke všemu ubližujete sami sobě neboť si v této chvíli uvědomíte, že to čeho jste se dopustili vám za tohle trápení nestojí! Že vám na těch tisícero kousíčků maximálně záleží a nechcete je ztratit - ne za takovou hloupost.. Nezbývá než podat rozumné vysvětlení, ale co je to rozumné (nebo logické) vysvětlení? Tok myšlenek je zmatený.. Samy sobě v duchu nadáváte a přitom hledáte způsob jak se z toho dostat. V té nejhorší chvíli - kdy jste k uzoufání nad tou nemožnou situací vás ťukne spásná myšlenka, kterou křečovitě a koktavě vypustíte na svět.. Buď vás potopí a nebo zachrání! Mě zachránila! Hlavně tato myšlenka nesmí být lež - to vás potopí..nemusí hned, ale jednou by se to stát mohlo. Jenže pravda taky není nikdy dokonalá - tak co je potom spásná myšlenka? Když ne lež ani pravda? To nevím - opravdu nevím. Snad něco napůl - něco mezi pravdou a lží? Řekněme: "upravená pravda" či "upravená lež"?? To asi nedokáže nikdo přesně říci.. Vím jen jedno - mých tisícero kousíčků dává opět jeden celek a za to jsem vděčná! Teď již vím, že pouhá hloupost může pěkně promíchat karty a banalita se může stát složitější než se zdá! Nebo jak si člověk dokáže připustit!