Tak jak jsem slíbila tak svůj slib i plním - sice se zpožděním, ale přece.. V pondělí jsem se vrátila z dovči, kde jsem byla s našima a bráchou.. Celkem to tam kupodivu ušlo a to jenom proto, že jsme tam byli s pár známíma od táty (ještě z vysoký-což jsou teda dlouholetí kamarádi). Jinak by to asi stálo za pendrek. Ale počasí přálo, moře bylo .. slané, ubytování příjemné - takže na druhou stranu nač si stěžovat? Ono by se určitě něco našlo - znáte to, ne?!  
Myslím, že bych se ale měla přiznat, ještě k jednomu důvodu proč tam bylo vlastně fajn. Jeden ten známej od táty tam měl syna - Rada, kterého jsem už řádku let neviděla (kdysi někdy na vodě v 94). Vypadal dost.. ehm.. dobře. Nikdy bych mě nenapadlo, že by "ryba" (přezdívka jeho otce) mohl mít tak vešného syna a pravdou zůstává, že si z předešlých let Radovana ani moc nepamatuji - přece jenom jsem tenkrát byla malá holka... Po pár dnech jsme měla pocit (a dodneška mi není známo, zda to byl jen pocit či fakta), že se na mě Rad dívá jinak: než jen na holku co viděl naposledy malou, culíkatou, a se kterou se nikdy dříve neměl důvod bavit...a najednou si mě nějak moc všímal a povídal si semnou. Chci tím říct, že mi prostě přišlo, že se na mě začal dívat jako na holku, se kterou by mohl "něco" mít... Tahle představa mi přišla ale úplně absurdní - nejen proto, že jsem se zpět do Prahy těšila na svýho Míšů, ale také proto, že (ikdyž se mi líbil) jsem si nechtěla připustit, že bych se mohla tomuhle týpkovi líbit já... A možná že i jo - kdo ví? Na to už odpověď nezjistím.. Ale některé chvilky strávené s ním byly fajn - přesto jsem neustále myslela na Míšů a těšila se na něj! Takže s klidným srdcem můžu říct, že jsem nezklamala!
Takže taková byla dovča s našima (asi poslední).. Teď se jdu zakumulovat opět do prostředí domova a od pondělí "hurá" (i bez hurá) na brigádu.