Já snad sním.. Teda snila jsem - 17.května! Asi nakonec začnu na zázraky věřit - možná bych opravdu měla. Copak to zázrak nebyl? Dávno před tím jsem ztratila svou víru.. víru v lásku, víru v samu sebe, víru v další kroky.. A ono ejha - a víra je opět semnou.

Ten, díky němuž jsem se trápila, oka nezamouřila, na nic okolo sebe nesoustředila se VRÁTIL! On - ten kdo mi ublížil si na mě vzpoměl...prý mu někdo chyběl - kdo to asi mohl být? Že by JÁ? Tomu se mi ani nechtělo věřit, ale  on to tak řekl.. Bylo to jak, kdyby najednou se přihnala bouře, ale ne taková bouře jakou si vy asi přesstavíte (déš'ť a krupobití - to ne!), byla to bouře citů - nadherných návalů emocí. Ten pocit se mi líbil, ale na druhou stranu jsem z něho měla i strach. Proč strach? Protože to co se stalo, tomu jsem nemohla uvěřit.. Byl to ten zázrak na který jsem čekala, ta nereální věc v kterou jsem doufala - a najednou byla tu.. jak čistá rána z nebes.

Nevím zda to bylo správné rozhodnutí, ale na jeho otázku, která mě rozbrečela (slzy štěstí jsou stejně slané jako slzy smutku), jsem mu kývla.. A tak jsem se šmoulouopět spolu. Jen se bojím následků a všeho co přijde.. Bojím se toho, že nečekám nic noveho. Bojím se jeho nevyspitatelnosti :-( Bojím se té zaběhnuté rutiny, co po pár schůzek a přespání u něho přijde. Kéž by nepřišla! Kéž by to bylo jiné - lepší! z obou stran.. Jenže v tom má jednu pravdu, to pro to zlepšení bych musela dělat i něco já.. ne aby jen on vymýšlel program, který mne (náročnou) nakonec nezaujme! Ale vymyslete si něco, když sami nevíte co vás ba či neba, co by jste chtěli či nechtěli.. Jsem zvláštní člověk - někdy se nevyznám sama v sobě natož v druhých!