Končí to než to začalo
aniž by byly vzpomínky,
do očí se nedívej,
jen záda zahlídneš,
postava se vzdaluju
aniž by se otočila.

Na druhou stranu
vedou kroky tvé,
hlavu sklopenou,
ale žádný pláč,
přesto oči zavřené máš,
i tak jdeš stále dál

Tvář je zahalená,
jako halí mraky nebe,
na rtech žadný úsměv,
koutek se ani nehne.

Oči jsou potemělé,
jak krajina plná stínů
dívají se neznámo kam,
na zavření nemají sílu

Vnímáš jen obličej šedý
vněmž není žádný děj.
Mraky plynou dál,
ale on je navždy sám

Tak a mám po zkouškovém - úspěšně:) Takže je zamnou i druhý rok školy (4 semestr) - huráá

Alespoň nějaké pozitivum. Mám ze sebe radost, co se týče této věci.. Jinak bych potřebovala odstřelit.. Od února jsem kličkovala ve smutku a beznaději, jen tak - protože moje hlava se tím vším furt zabývala a srdce nechtělo zapomenout. Pořád jsem se motala v jednom kruhu. A do toho všecka ta naše setkání.. Pokus býti přáteli, kterej vždycky tak nějak ošemetně zkončil v posteli! Jenže nepřinášelo to pouze potěšení, přinášelo to i naději, že by jsem se mohli dát znova dohromady, ale také to přinášelo více bolesti při každém loučení. Naivní holka, a lehkomyslnej, samolibej blbeček, kterej toho využíval.. :( AU

Kruh se otevírá a uzavírá, dle návalu emocí, dle toho jak si to hlava uspořádala, co srdce v tu chvíli cítilo.. Už už bylo našlápnuto, už už jen udělat ten krůček a z beznadějného kola by se vystoupilo a vše by bylo zapomenuto. Jenže kdykoli jsme si myslela že je to zamnou - stačil jen náznak jak mě má omotanou kolem prstu.. Slepá touha, která nás k sobě přitahovala.. Pryč s tou touhou!
Přestat věřit a doufat

A není to tak dlouho co jsem pochopila, že takhle to být nemá, že takhle je to špatně a že i společnej návrat by byl špatně. Možná někdy ve vzdálené budoucnosti nás cesta "osudu" zavede k sobě.. Kdo ví?! To nikdo neví. Ale teď to tak být nemá!
Musím hledět v před a udělat ty kroky v před, kterýma jsem už nedávno začala - a pokračovat v nich:) Přestat řešit minulost, přestat řešit jeho a nás! Prostě konečná... A dělám pokroky - snad!

Jednou bude líp, vím to, doufám v to, věřím v to!

Njn.. už je to tak.. všecičko se ňák hroutí :(

A já se ani nesnažím s tím pořádně něco udělat. Ve škole, kde mi pomalu končí zkouškové..-mám skoro vše hotové až na jednu blbou zkoušku z marketingu, na kterou jdu dnes odpolednu už po druhé a stejnak nic neumím.. Nechávala jsem učení na poslední chvíli no a teď už to ani nezvládám se naučit :( Nejhorší je že jsem v takovém stavu, že je mi to lhostejné.. Sama to nechápu, ale bohužel je to tak.. nic si z toho nedělám .. je mi to jedno.. a říkám si.. ono to stejnak nějak dopadne..

Škola sice není jediné co mě trápí.. vyhrotily se i jné věci, ale koho by to zajímalo? Problemy má kde kdo! Jen mě trápí a mrzí, že se k tomu nedokážu postavit čelem. Místo toho čekám na to jak se to vyvrbí/vyvine..Nedokazála jsem si stát za svým tak napůl už vytvořeným rozhodnutím a zase ho v nadějí, že se to všecko zlepší změnila a zůstala jsem tam kde jsem byla!

V nemožné a neřešitelné situaci! Ikdyž řešení by měla - kdy by čék neměnil rozhodnutí z minuty na minutu.. Nevím, zda jsem udělala dobře či špatně, zda má cenu se v tom dál babrat a hledat kompromisy, které snad ani nejdou zpraktikovat

Tak nějak si říkám - proč je ten život tak složitej?