NMMetyn

  Je 4:30 a to je čas, kdy ticho pokoje zničí melodie budíku. Netrvá ani pět vteřin a postava v trenkách vyskočí z postele a učiní přítrž. Přijde ticho a apatický pocit bezmoci nad únavou. Je těžké cokoli dělat a udržet při tom víčka od sebe. Postava to dobře ví a přesto ulehá zpět. Snaží se ještě přisát do těla trochu tepla a není problém okamžitě upadnout v spánek. Venku je ještě šero. 

  10 minut se ještě převaluje a snaží se dívat na strop a neusínat. Je to první těžký úkol dne. Po předem určené době vstane a definitivně se rozloučí se svým nejoblíbenějším místem. Jde to těžko, jako každý den... Po dvaceti minutách už stojí před autobusovou zastávkou a vykuřuje plíce. Je červnové ráno a studené slunce vytváří matné stíny. Vdechuje kouř v naději, že tím porazí únavu, s níž bojuje od prvních minut nového dne. Je zima, něco kol 8 stupňů a to je na červnové ráno mrazivý fakt. Autobus přijede o dvě minuty dříve a všichni, kdo přišli později ho předběhnou. Nerad se tlačí a odevzdaně sleduje tu kupu odevzdaných lidí, jak se honí za tím, aby se posadili. 

  Řidič nemá moc náladu. Jeho oči zdobí šedé pytlíky a zamračená tvář má evidentně problémy s tím, aby udržela víčka od sebe. Bus je plný starších lidí, než je on sám. Riziko konverzace tedy nehrozí... Míst k sezení je dost a on s úlevou usedne. Cigareta mu klasicky v ničem nepomůže. Unavený se cítí i s nikotinem. Teplo autobusu posiluje únavu a brzy usíná. Je to polospánek a je naprosto neúčinný. Dřív, než-li stačí získat něco málo sil z tohoto druhu oddechu, staví autobus ve městě, na předposlední zastávce jeho výstupu. Ulice se hemží různou škálou lidí. Málo batohů, hodně kožených tašek. Čekání na městský autobus je ve znamení návalu zimy. Sice ho to zbaví únavy. Ale taková cena se mu zdá až příliš. 

  Všude kolem cizí lidé. Ani náznak známosti. Ani náznak zájmu. Lidé koukají před sebe a kouří. Každý ve svém vlastním světě. Smutný z toho není. Je mu to spíš jedno. Je mnoho věcí, po nichž touží, ale konverzace mezi nimi není...Autobus dojede. Uhne vstupujícím a tak nastoupí jako téměř poslední. V závodě o posezení prohrává. Musí stát a držet se šedého madla. V duši hasí doutnající touhu otočit se na podpatku a vrátit se zpět do postele. Bojuje s tím celé ráno. A i když vyhraje, radost z této výhry nemá takovou, jakou by si sám přál. Ta radost přijde až na konci směny. To je tak dlouho, že musí opět bojovat s představou vyhřátého pelíšku. Stavy úzkosti střídají stavy únavy. Pocit psychické tortury přebíjí výstup na konečné. Ztěžka si povzdechne a vykročí k vrátnici...