NMMetyn

  Jindra Novák zažil opravdu lecco. Ale to, co měl právě za sebou, překonalo vše, na co byl do této doby zvyklý. Fáru znal jako konzervativního parchanta s mírným sklonem být sem tam spravedlivý... Marně si lámal hlavu nad tím, kde se to v něm vzalo. Jeho zákazníky byli různí lidé. Maminky, tatínci a znal i pár dědečků, co sem tam vytočili jeho horkou linku... Ale kantor, to byl šok. Musel to rozdýchat smotnutím jointu.  

  Tuto činnost zvládl během tří minut na pánském záchodě. Vykouřit ji musel ale ven. Ke garážím nešel spíš ze zkušenosti. Věděl, že zde může narazit na bandu kámošů, co maj snad jen chuť, ale ochota zaplatit byla ta tam. A tak zamířil kousek mimo. K městskému parku. Byl kousek od školy a skýtal místa, kde člověk pobyl bezstarostně o samotě. O to mu šlo. Byl samotář. A částečně taky lakomec a vypočítavec. A měl pocit, že by za to měl sklízet respekt. Ten sklízel jen za obsahy sáčků. Pravdu o něm znal kde kdo. Ale ten, kdo by mu ji mohl říci nahlas na to neměl chuť. Šlo o lidi, kterým bylo jedno, co má po kapsách a takových lidí se Jindra stranil. 

  Místo, kde by mohl v klidu "rozjímat" našel záhy. Šlo o lavečku s jednou přístupovou cestou. Když se přiblížil, všiml si, že na ní sedí Pavel Hrách. Seděl se skrčenými koleny a vzlykal. Jindra se uklidnil. Šlo o týpka, co si nedá ani lok piva, protože žije pro svou holku Kláru. Většinou byli stále spolu. Zabíjeli čas ve dvou jak to jen šlo. Ve dvou byli jako jeden. Teď tady byl jen Pavel. A tiše vzlykal. 

  "Co to tady, kurva, děláš?" Zařval Jindra s úsměvem přes celý ksicht protivně rozšklebeným. Pavla to překvapilo. Ale projevilo se to jen tím, že lehce pootočil hlavu ve směru, po němž se ta věta ozvala. "Vylívám si žal". Jindra se zašklebil. Zvykl si, že Pavel mluví jak idiot. "Žal z čeho, prosímtě?" Pavel zakroutil hlavou a zavzlykal s novou silou. Jindra pochopil, že takhle to z něj nevytáhne. Už se chtěl otočit, když si vzpomněl na Fáru a omamný cigáro v kapse a usadil se vedle Pavla. Pavel na to reagoval apaticky-dál se věnoval svému smutku. Jindra si ho nevšímal a s chutí zažhavil jointa. 

  Pavel dál vzlykal a Jindra se pro něj stal vzduchem. Jindra cítil to samé do doby, než si párkrát nepotáhl ze své "cigarety". Ještě rudý kašlem se ho zeptal, co je tak vážný, že kvůli tomu vylívá slzy. Bylo mu k smíchu, že Pavel pláče když se sem blížil, ale teď, s dalšími a dalšími potahy se smíchu bránil jen stěží. Uslzenému zraku Pavla to ušlo, nevnímal svět kolem sebe, jen ronil kulaté a vydatné slzy. "To bys stejně nepochopil". Vydal ze sebe společně s novou dávkou vzlyků. 

  Jindra si znovu potáhl. Nyní už byl svět podle jeho gusta. "Naposledy jsem takhle bečel kvůli jedný žábě. Nechala mě kvůli jinýmu a já nemohl dělat nic jinýho, než bečet". Pronesl Jindra, zvonivě se zasmál a opět si potáhl. Pavel ztuhl. Byl tak překvapený, že nemohl ani vzlykat. "To samý se stalo mě. Ona mě nechala... A víš kvůli komu? Víš kvůli komu? Víš to?".... Jeho klid byl nepatrně krátký, protože s posledními slovy přešel do usedavého pláče. Vzlykal z posledních sil. Oči byly vykrouceny jako hadr. Vzlykot připomínal hekot. Ty nejtrýznivější emoce odtekly někam pod něj, vpily se lavičky a vládu postupně přebíral mozek. 

  Jindra to nevěděl. Ale hned se ptal kdo, i když ho to moc nezajímalo. "Znáš Filipa Nekudu?" Filipa Nekudu Jindra dobře znal. Filip Nekuda měl notýsek, kam si psal všechny holky a jejich barvy spodního prádla. Kromě toho makal jako manekýn. Jel v o dost tvrdších věcech, než jel Jindra. Sbalení Pavlové Kláry byla asi jen sázka. Za pár dní bude tak, jak Pavel, brečet Klára. V duchu se tomu zasmál. "Takový jméno jsem nikdy neslyšel". 

  Pavel už jen šktytal. Koukal při tom do prázdna přímo před sebe. Skelný pohled a chvíle smíření se s realitou, anebo čekání na to, až se organismus přichystá k oslavě smutku? Jindra se usmál. A podal jointa Pavlovi. Musel do něj drbnout. Pavlův rezignovaný pohled nejdřív zaměřil Jindrovu tvář, pak klesl k nabízenému předmětu. "Nikdy jsem ani nekouřil..." A jako ve snu si vzal z ruku maličkou rourku ze všech možných látek a vrazil si ji do ústa. Mocný potah jej rozkuckal a vrhl halvu mezi kolena. Oči odkudsi nabraly slzy. Za pár sekund k němu vzhlédl Pavel s rudým bělmem a Jindra se rozesmál nehraným veselím. 

  A tak se oba ještě nasáli něco kouře z té milé cigarety. Oba se nakonec smáli. Oba odcházeli v dobré náladě a oba zapomněli na chvíli na problémy, které jim před půl hodinou přišly trýznivé a smutkonosné. Oběma bylo skvěle a plni veselí se vydali k Jindrovi, ubalit další takové cigárko...