NMMetyn

  Cesta od Reného rezidence ke skládce trvala zhruba 15 minut rychlejší chůzí. René si ovšem v domovních dveřích uvědomil jednu podstatnou věc-neobul si boty. Musel tedy opět k výtahu a opět zasunout klíč do zámku. Dělal to automaticky a trvalo mu to 4 minuty, než opět stanul před domovními dveřmi. 

  Tou dobou se Štefan oddával chuti THC v plném rozsahu. V takovýchto chvílích zapomněl i na to, že vůbec něco jako čas existuje. S tím René mírně kalkuloval, i tak své nohy donutil k sprintu přes ulice a chodníky, plné lidí, kteří jej brali jako zajímavé zpestření. Zpestření přeběhlo silnici třikrát na červenou a v posledních metrech vynaložilo netušené síly k novému, lepšímu sprintu. René nesnášel běhání a pohyb vůbec. To, že byl štíhlý bylo dáno geny, stejně jako to, že se snažil být lepším člověkem. Přátelství se Štefanem mu tuto snahu sfoukávalo s hravostí koťátka, když mu hodíte klubíčko. 

  "Kde jsi?" Procitl Štefan, když spatřil Reného a poprvé po půl hodině zamířil své zraky do mobilu. Do té doby mu byl čas skutečně ukradený a právě se oddával tabakové části "pokouřené". Slabý úsměv se mihl na tváři Reného skrz krůpěje poctivého potu, který René nesnášel ještě víc, než běhání. Štefan, vida, že kamarád stále nějak nenachází dechu, potáhl mocně z cigarety a řekl mu, co právě zažil. René, který nemohl popadnout dech se nyní nemohl ubránit lavině smíchu. Nemohl dýchat a když nelze dýchat, je ještě těžší se smát. Proto dostal jeho smích zvlášť šťavnatou podobu-kuckaje smíchy a nedostatkem vzduchu zároveň padl na zem, kde předváděl něco mezi první a poslední hodinkou. 

  Štefan, jehož mozek přestal před pár minutami fungovat tak, jak u normálních lidí se začal smát s ním. A tak se oba smáli. "Hahahahahahahahaha".... A kdyby je pozoroval někdo třetí, asi by se začal smát taky. Toto veselí utnul René, který nabyl dechu a taky dokázal dopravit do mozku dost kyslíku na to, aby se soustředil na to, na co byl přivolán. Dělat vrbu mu nikdy nešlo, protože kecy ostatních ho nudily ještě víc, než jejich problémy. Pro Štefana, nebo lépe řečeno pro to, co má po kapsách nahodil výraz solidarity, vytrénovaný u jedné své kamarádky, kterou miloval, ale která zase milovala někoho jiného, který miloval zase nějakou jinou... A právě obsah kapes kamaráda jej spasil od proradného přátelství, o něž od první chvíle, kdy ji spatřil, nestál. 

  "Kurva, ona MĚ zavřela před nosem... Chápeš to, MĚ?" Pravil Štefan, boře při tom skilčinku. "Chápeš to, amigo? Chtěl jsem si jen zamrdat a ona mě pošle do hajzlu... je to možný?" René si povzdechl a přijal nabídnuté sklo. Jeho přítelkyni neznal. Nemohl příteli dobře poradit a upřímně nechápal, proč si zvolil za vrbu právě jeho. Chtěl se sice na toto zeptat, ale nabídnutá skilčinka jej zbavila slov. A zatímco žhavil širší konec, Štefan pokračoval. "Asi zajdu za Luckou, ta si se mnou dá prda a pak mě pěkně vysaje" a začal se chechtat. René, když vtáhl omamný kouř do plic řekl najednou něco, co Štefanovi hubu na chvíli zavřelo. Nebyl to sice jeho úmysl, ale stalo se... "Ticho". Po delší odmlce, kdy Štefan přestal vnímat jen sebe, zeptal se René, jestli taky slyšel ty racky. Štefan byl tímto dotazem překvapen a zcela zapomněl na Lucky a Moniky a Kláry a Sofie a napínal sluch, aby taky uslyšel racky. Oba se na to soustředili a ani jeden racka nezaslechl. Bylo slyšet blízký šum dopravy, jinak nic.

  První toho nechal René a znovu zažhavil širší konec. Jeho oči již prozrazovaly vše, co mohly. Jako na výstavě umění obrazy, tak i jeho oči byly směsí barev, které do očí nepatří a které prozrazují, že ne vše je v pořádku. Toto gesto dostalo Štefana zpět do role velesvůdce žen, jak se cítil pod vlivem THC často. A spustil zase něco o Katce, která to má ráda do zadku a ráda polyká. René se tvářil jak pes po žrádle. Spokojeně vrtěl ocáskem a věrně a hlavně mlčky seděl. To, zda poslouchal bylo vedlejší, okolí jej zcela pohltilo svou krásou. I když je málo lidí, kterým přijde skládka krásná, René mezi právě teď patřil. 

  "Asi se stavím za Simonkou. S tou se dá kecat o všem. A ukecám jí a... Nemáš ještě cígo, Štefe...?" Toto přerušení přetavilo plány do stavu realizace. Protože ani Štefan Reného moc nevnímal. Jeho libido jej dráždilo po vyhulení dvakrát silněji než před tím a byl rozhodnut svou touhu ukojit. Až teď mu došlo, že René je tady úplně navíc a že by k tak geniálnímu plánu došel i sám. "Zajdeš se mnou k Simonce, amigo?" Polotupý René přikývl a bylo vidět, že svět za jeho očima jej zaměstnává na tolik, že další věci nebyly tak podstatné. Toto Štefan shledal s úsměvem, že mu nebude kamarád sokem při svádění Simonky. "A jo", drbl do něj, "tady máš ten poslední hřebíček do rakve". S díky René přijal cigaretu a zapálil si. V ten moment se Štefan napřímil. "Poď, dem".