NMMetyn

1.října, středa

Pár nevinnejch, modrejch očí mě sledoval hodnou dobu, zatímco já se zabýval tím, jak se v tramvaji chytnout nějakýho madla a zároveň nikomu nezavazel. Někdy mi to připadne jako nadliskej úkol, skoro vždycky mi za to někdo věnuje pohled, na kterej se nemusíte dívat moc dlouho, aby jste pochopili, že příště to dělat nemáte a nebo prostě trefit někoho jinýho. Ale byl jsem v tom nevinně, sotva jsem se prodral kupou těl, tramvaj se rozjela a já instinktivně a bezmyšlenkovitě máchl do prázdna. Po něčem, co by mě spasilo před cestou na špinavou podlahu tramvaje a zajímavým zpestřením všech cestujících, jako příhoz k dobru.

A ten pár těch modrejch očí mě zkoumal a díval se na mě, něco mezi vyděšeností a zájmem. Byl zasazen v mandlově bledej obličej, souměrným nosánkem a blond vlasy se sklonama k barvě slámy. Mohlo tomu být něco kolem 2 nebo 3 let. Ty oči na mě pořád koukaly a když jsem ten pohled opětoval, odvrátily se a dělaly, že sledují něco mimo místo, kde se nacházím já. A tak jsem schválně dělal, že se nedívám, při tom jsem přes ruku pořád koukal tak, aby si toho ty modrý oči nevšimly. Bylo to nepopsatelný, takovej prcek, takový malý nic, závislý na mamce a kočárku a dudlama a flaškou něčeho, co děti většinou berou jako snídani, oběd a večeři. A paradoxně jsem měl lepší náladu, lidi v tramvaji soutěžili o nejkyselejší ksicht a neverbální verzi věty "nečum na mě", v obou kláních těžce přepráno. Jen já se smál, protože takovej úsměv otráví neskutečně ostatním život. Na svědomí to měl samozřejmě modrookokej prcek.

Ještě před výstupem jsem na prcka mrknul, on se odvrátil, nevím vlastně, jestli to bylo děvčátko, nebo chlapeček, ale myslím, že na tom nezáleželo. V tý chvíli záleželo na Fortuně na Náměstí Hrdinů, kde jsem pohřbil poslední prachy zvlášť brutálním způsobem, a teď přemýšlím o jeho zítřejší podobě.... 

Autor článku je vysloužilý začátečník...