NMMetyn

17.září, čtvrtek

Krk plnej hnoje a něčeho, čemu se běžně říká hlen. Nos je na tom podobně, k tomu navíc ještě rudej od neustálýho tření šnuptychlem (tenhle jadrnej výraz je k mání v Dobrovskýho slovníku, říkali to ve škole, tak to asi bude pravda). Při smrkání mírně zalíhá v uších, chvíle zaznamenané po této činnosti, znamenají bolestný praskání v sluchovým ústrojí. Navíc je to k ničemu, když už něčím zaplním chvíli suchou plochu kapesníku, tak tím uvolním místo pro další invazi té skvělé, slizké náplně nosánku. I tak to ale stále zkouším a kapesník je v těchto dnech mým nejlepším kamrádem, totéž nemůže říct on. Včera jsem zneškodnil hned tři své textilové přátele a odsoudil je k nucenýmu pobytu v koši se zablácenýma štulpnama (dnes je to obzvlášť chutná záležitost).

V noci jsem se málem udusil, nos byl plnej...však víte čeho.... a tak mi nezbývalo nic, než dýchat pusou, na což nejsem zvyklej a zvykat jsme si musel do tří. Kdy se nějaká část organismu rozhodla, že složí zbraně, protože zítra je taky den. 

V zrcadle mě čekal úděsnej pohled, krvavý oči a pod nima umnou rukou únavy, vykreslený stíny se všema odstínama šedé. Ztrhaný a protáhlý rysy zoufalství, hrozná chuť toho v tom zrcadle zabít. A aktuální pocity, že tohle jsem už někde četl, jen, sakra, nevím kde. Že jsem tvrďák nad tvrďáky. Nemůžu pořádně mluvit, s každým novým slovem cítím krk plnej medově slizké hmoty. Pořád něco vykašlávám a je mi zima. 

Jo jo, na každýho jednou dojde, ale za co zrovna já ? Smutný je, že se najdou lidi, kteří mají na tuhle mou otázku do pranice několik pádných argumentů.... A ještě víc smutnější, že já (asi) taky.