NMMetyn

Podzim to fakt myslí vážně, listy se pomalu loučí s větvemi a nenasytná zem, která je stejně všechny není s to pojmout, je jimi zatím nesměle pokrytá. Pod pouličníma lampama se shromažďuje veškerá mlha z okolí, ale snad je to tím, že je pod nimi nejvíc světla. Tma útočí už něco kolem sedmé. Bezvýrazná a nevyzpytatelná obloha podporuje veškerý špatný nálady a depky. Slunce někde na Bahamách si dává volno od emisí a imisí nad Českem. Nepříjemný teploty po ránu šacují naše skříně a verbují mírně teplý svršky. Nový ráno se koupe v ledový rose a když se ulice leskne spadlýma srážkama, bezpečně poznáme, že mraky nezahálely. 

Den za dnem ubíhá v pěkně srovnaným pořadí a všichni plníme normy, děláme hodiny a ty další věci, který nás drží v procesu. Podzim tomu všemu bere hlubší smysl a význam, a jeho destrukce krajiny před  našima očima nám dodává na otupělosti. Dny jsou zabíjeny mnohem dřív agresivním ostřím tmy a vítr to vše jakoby urychluje. Všudypřítomné bláto pořádá hon na naše podrážky, teda, když máme štěstí, tak je to bláto. Kaluže díky nepřítomnosti slunce zažívají boom, a činí některé stezky zajímavé pro děti. Pustá pole a sem tam zoufalí zemědělci mění pusto v ještě něco horšího.

Listy stromů těší naše zraky těma nejrozmanitějšíma, barevnýma kombinacema. A ty pozornější, to svede k psaní, poezii a těm dašlím věcem, ke kterým je inspirace třeba. Ani v noci, skrz neprostupnou barikádu špinavých mračen nejde sledovat hvězdnou oblohu. A když vaši tvář olízne chladný vítr, vzbudí to mírnou dávku nostalgie po právě zesnulém létu....