NMMetyn

  Učitel Fára netrpělivě bubnoval do desky stolu. Před ním stál Jindra Novák a usmíval se. Fára se usmál. "No, tak cos mi teda chtěl?" V tom momentu na něj Jindra Novák vykulil oči. Fakt byl ten, že zde nebyl ze své vlastní vůle, Fára si ho na konci hodiny sám zastavil a tajemně jej vybídl, aby jej navštívil v kabinetu. Jindra Novák znal Fáru a proto přikývl, že přijde. Fára byl tajemná postava. Nerad slyšel ne a když už jej zaslechl z úst svého žáka, mohl si být tento žák jist tím, že se brzy ocitne před pranýřem-tabulí. A protože Jindra Novák patřil k těm žákům, pro něž cesta k tabuli končila tragicky, řekl, že přijde. 

  Cestou ke kantorovi měl různé smíšené pocity. Uvažoval, zda má učitel právo jej prohledávat, protože Jindra měl rozhodně co skrývat... V třídě patřil k těm větším rybkám s kvalitními obsahy sáčků, jejichž účinky si v mnohém nezadaly s takovými legendami jako je Jack Herrer či Bílá vdova. I přesto nešlo o tyto druhy, které šly i tak brilantně na dračku. Jindra navíc nedával na odiv fakt, že v jeho kapsách to cinká ve velkém. Na chutích svých spolužáků profitoval právě proto, že s nimi příliš nekamarádil. Připadalomu, že přátelství od většiny byla účelová a proto se choval jako zkušený obchodník.

  A teď stál v kabinetu kantora matematiky. Snažil se předstírat klid, zabalený do úsměvu. Rudé oči mžouraly na Fáru. Fára si hrál s prupiskou, prohlížel si jí, jako by si ji měl v příštích pár okamžicích zapálit."Slyšel jsem o tobě něco... velmi znepokojivého, máš k tomu co říci?" Úsměv zhasl jak plamínek svíčky a Jindra uvažoval, co na to říci. Tato situace byla na tolik nová a prekérní, že si mohl jen stěží chtít po svém zdýmeném mozku reakci, jíž by umlčel kantora, který ví evidentně o něco víc, než on sám. Ticho. Oba ho prožívali jinak. Zatímco Jindra v nahazoval mozek, Fára si prohlížel prupisku a špulil při tom rty. 

  "No, to přijde na to, jak moc znepokojivé to je..." Fára něco takového čekal. Prsty posunul prupisku až na hranu stolu a opřel se o lokty. Zadíval se na Jindru s novým úsměvem. "Přijde ti znepokojivé, když žák naší školy distribuuje po škole marihuanu?" Jindra polkl. Cítil se jako ryba v tlamě s háčkem. Chtěl něco říci, ale potřeboval o něco víc času, než mu Fára dal. "A rovněž znepokojivé je, když se žák chytí a nejen, že odejde z naší milé školy, ale stráví i pár milých let v milém vězení. Tomu se říká škola života, víme? Tam se učí denně. I o víkendu tam dostává takový prodejce lekce." Kdyby nebyl Jindra pod vlivem THC, asi by dál mlčel a nechal Fáru takto monologovat. Že byl jeho mozek pod vlivem, bránil mu v racionálnějším chování. 

  "O co vám, kurva jde? Vy o mě něco víte, já nevím nic o vás. Nemám vám čím pohrozit, vy mě asi ano..." Zarazil se. Bylo to moc pozdě. Měl pocit, že pozoruje střepy na zemi z talíře, který on sám vrhl na zem a teď už musel jen vše uklidit. "No, zdá se, že i přes mokvající kebuli mě chápeš. Nemáš moc na výběr. Ale asi jsme to vzali ze špatné stránky. Sám ses mi právě přiznal. Když budu chtít, dostanu z tebe i to, co sám nechceš. Na ten hajzl jsi jít neměl. Ale nakonec, je dobře, že jsi tam šel, aspoň ses zblbl sám." Jindrův rudý zrak viděl, jak se Fárova tvář šklebí samolibým úsměvem. Cítil se jak při výprasku. Čekal další lavinu pouček a rádoby vtipných mouder.

  Místo toho jej Fára dokonale překvapil... A to tím, že mu nabídl židli a sám se posadil tak, aby si viděli oba do očí. "Nechci tě dnes ani poučovat a ani práskat. Vše se bude odvíjet od toho, jak se rozhodneš ty sám. Máš dvě možnosti. Obchod, nebo konec obchodu". Jindra byl osvícen. "Aha, takže vy po mě chcete, abych vám prodal trávu?" Fára přikývl. "A ukaž mi to nejlepší, co tady máš." Jindra byl brzy ve své kůži obchodníka. Používal suchý a neosobní ton, minimálně se usmíval a víceméně se mračil, když učiteli sázel na stůl sáčky. "Tohle je z Afghánistánu, účinkuje půl dne. Mám tam strejdu ve válce a on mi to posílá", řekl a ledabyle ukázal na žlutohnědý obsah jednoho ze sáčků. "A cena?" Shovívavý úsměv cvičil Jindra tak často, že teď vypadal naprosto přesvědčivě. "Cena až po tom, dál tu mám klony z Holandska, je po tom strašná žravka a někdy i halušky. Tohle je klasická lampa. vozí to sem týpek z Prahy hlavně díky své oblíbenosti. Je to něco jako Baworák mezi auty. fakt chuťovka."

  Nechal Fáru, ať si vzorky sám prohlédne. Ty největší pecky přitom nechal dole v autě. Evidentně ale Fáru podcenil. Ten si při prohlížení sáčků počínal jako člověk, který to rozhodně nevidí poprvé... Fára si ke každému ze sáčků přičichl a tvářil se, jako když ucítíte vůni jablečného koláče. Jindra měl co dělat, aby zabránil puse v údivném OOO. Když si Fára to vše prohlédl, obrátil se k Jindrovi. "Má učitel nějakou slevu?" Jindra měl pocit, že k němu promlouvá spíš kamarád, než kantor a protože na tom nechtěl nic měnit, přikývl, že něco málo sleví, když jsou na tom učitelé tak špatně. "Ok", zasmál se Fára kysele, "ode mě uvidíš plný valuty" a zazubil se, jakoby se ti dva znali 20 let. Jindra se tvářil dál jako obchodník a oplatil mu svým nejobchodněji podlézavým zazubením, jaké znal. "Beru ten Afghánistán, nech mi tady dvě géčka". Jindra měl co dělat, aby zabránil udivené grimase. "Dělá to pětset". Fára mu podal šest set se slovy: "Ta stovka je za držení huby." Jindra vstal, přikývl a otevřel dveře. V tom momentu zase navolil Fára velitelský způsob mluvy. "Nashledanou, pane Novák a my dva jsme spolu ještě neskončili!" A ve škvíře dveří zahlédl Jindra Novák, jak na něj Fára spiklenecky mrká jedním okem...