NMMetyn

  Štefan s Reném stanuli před domem Simonky v optimistické náladě. Renému bylo lhostejné, zda se uráčí ta káča otevřít. Za to Štefan byl nějak nesvůj. Snažil se to krýt úsměvem od ucha k uchu a siláckým vedením konverzace, avšak René jeho nepohodu poznal. Nicméně považoval za moudré svého přítele povzbuzovat. THC jeho krve pomalu vstřebávala a tak spíš doufal, že Štefan zvoní zbytečně. Automaticky by to znamenalo další kolo. Ale protože byl kamarád, předstíral lhostejnost. 

  Simonka se právě koukala na seriál. Její druhý milenec nebyl ve městě a tak se cítila znechucená a neukojená. Mívalo to vliv na její náladu a to pak sedla k televizi a nechala běžet kvanta času, jen aby utnula nudu. To se jí při sledování seriálu dařilo jen částečně a tak jí zvonek mile překvapil, i když nasadila výraz naprostého znechucení. Počkala, než zvonek zazvoní po čtvrté a pak se líně zvedla a šla ke dveřím.

  Štefan mačkal zvonek už po šesté, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Simonka. Slabě se pousmál a řekl, že se přišel omluvit. René se tvářil jako zbytek výsledku a dělal, že si prohlíží oblohu, přitom mu neušla krása Simonky a jen stěží předstíral nezájem. Štefan se tupě usmíval, čekaje na odpověď. Simonka si povzdechla. "A co jiného pro tebe můžu udělat?" Štefan neovládl své oči, vykulil je tak, že se málem skutálely na podlahu. René v poslední chvíli přiložil dlaň na ústa, začalo to být čím dál zábavnější a on si začal v duchu mnout ruce. Bohužel si toho Simonka všimla. René nevypadal v žádném případě na nějakou ztrátu času a už vůbec jí nevoněl jeho tlumený výbuch smíchu. 

  Simonka se proto lehce pousmála, "no?" Štefan se zatvářil jako trestanec, jdoucí na popravu. Zosobněná odevzdanost. Nechal napětí a přestal přešlapovat. Místo toho se ironicky pousmál. "Jde mi o to, zachovat se jako tvůj přítel. Zabít čas ve dvou. Vykouzlit na tvé tváří úsměv".... V duchu teď proklínal Reného přítomnost. "Ale asi, když ti to musím vysvětlovat, soudím, že tobě asi o to samý nejde a třeba... kdo ví? Je tam na pohovce jiný. Mrzí mě, že jsem si dal na rande s tebou, ale teď už jsem čistej. A taky na odchodu. Fakt mě mrzí, že jsem vám to tak zkazil a já.. radši půjdu". A otočil se na patě a pomalým krokem načnul pěšinku k vrátkům. "Počkej", uslyšel za svými zády a na chvíli se vítězně zašklebil. Ovšem do doby, než se otočil stihl otočit navolil výraz zmoženého mamuta. "Jdeš dovnitř sám, nebo je součástí vyvolávání úsměvů i tvůj kámoš?" René se do toho vložil ještě dřív, než  mu kdo dal slovo. "No nic, já asi půjdu. Měj se, Štefo". Štefan pohladil Simonku po vlasech, "běž napřed, hned jdu za tebou". Simonka ještě něco prohodila o tom, ať ji nenechá dlouho čekat a zmizela v pootevřených dveřích. 

  René zpomalil chůzi aby si vyslechl, co mu Štefan chce. Místo toho mu vsunul do kapsy poloprázdný pytlík. "Jsi fakt kámoš, vem si to a nech něco na ráno. Zatím." A odběhl do domu. René osaměl a mlsně se oblízl. Cítil, že dnešní den je ozářen sluncem. Jeho paprsky vycházely z kapsy riflí a on si mlsně olízl rty a zrychlil krok směr skládka.

  Tou dobou učitel matematiky, Ing. Fára zamykal svou sborovnu a třásl se na moment, až zasedne ve svém Opelu. Plánoval si, jak to pořádně osolí, jen aby už byl za městem. A tam někde zajede na polní cestu. Cestou si ohmatával kapsy saka a s úsměvem přicházel co chvíli na to, že jejich obsah neubývá. A pak, když projel kopu křižovatek, proklel asi šest řidičů do pekla a tři nazval zasranými čuráky, stanul konečně na polní cestě. Mezi polem pšenice a řepky. Vytáhl černou skleněnku a znalecky ji nadusal voňavou zelenou hmotou. O pět minut později se jen slastně usmíval...