NMMetyn

  Stín ustupovaly rannímu slunci, když René odemykal domovní dveře. Na ulici se tradičně nic nedělo. I když se tam toho dělo hodně. To jen Renému to přes tu vrstvu stereotypu nepřišlo ničím zajímavé. Šel chodníkem a doufal, že potká tu tajemnou brunetku s afinou do čela a tak trochu i do očí. Neznal ji ale věděl, že by panáčkoval podle její písničky jak smyslů zbaven. 

  Do školy to nebylo daleko. Potkal pár lidí ale brunetku ne. To mu ulevilo. V duchu se nemohl rozhodnout, zda ji chce, či nechce potkat. Když ji nepotkal, litoval toho. Když ji ale zahlédl proti sobě, přál si, aby tam nebyla a nebo aby tam aspoň nebyl on. Dnes ho mrzelo, že ji neuvidí. ještě víc než to, že o ní nic neví.

  Sídliště Branná vydávalo své oběti pracovnímu procesu vydatným počtem a parkoviště do 7:30 takřka zela prázdnotou. Bylo 7:27, když dorazil ke garážím-místu, kde se naposledy viděl se svými přáteli. Zastal zde jen Štefana. Štefan byl asi 187 centimetrový drobek a ještě k tomu pohledný. Své vizáži šel vstříc gelem ve vlasech a asi trojicí různých voňavek, které jim kdysi vyjmenovával. "Čau Štefo". Štefa se usmál a mlčky pokývl na pozdrav. 

  Ticho, které teď nastalo, zvedalo hladinu úzkosti oběma. René cítil, že musí něco říct a i když se nechtěl ptát přímo, zeptal se : "Máš něco na prcka?" Úsměv Štefanův byl odpovědí. René se zašklebil a zkusil to jinak. "Jaký bylo vůbec rande?". Štefan se opět zazubil. "Až dojde Sandwich, támhle stejně jde", a pohodil hlavou k místům, kudy si to hrnul Sandwich.

  Sandwich, hned, jakmile došel, neušlo mu to, co Renému pořád tak nějak nedocházelo. "Tys začal bez nás? Teda spíš, beze mě...?" René se pousmál, jakoby něčím osvícen, "bez nás, Sandy". Štefanův výzub nemohl být větší a poslepu vytáhl tlustého jointa. Oba kamarádi záhy přešli do režimu výzub, když ten předmět zbystřili. "Zažhav to, Gayu", zubil se dál Štefan a podával "cígo" Renému, kterého to oslovení jindy naježilo, nyní je nevnímal a chápaje se zapalovače vytvářel žhavý konec, nezbytný pro vznik kouře. 

  Po pár potazích se jeho hlava zbavila všech faktů a zaplnila se kopou fikcí. Fikce vnímal René raději, protože jim nemusel tak věřit, jako faktům. Sandwich se dostal na řadu druhý a mocně naplnil plíce kouřem, po jeho vyfouknutí už jeho oči nebyly těmi, s kterými odcházel od mladé. Nalazeni na společnou frekvenci, mohli se tři kamarádi pustit do konverzace, nad kterou by normálním lidem zůstal asi rozum stát. 

  Po třetím oběhu jointa se v dáli zasvítila kšiltka Nepusta. Nepust měl být dnes zkoušen z českého jazyka, protože se z jeho kopičky pětek stala hromada. "Vy si tu tak dáváte do nosu, joooo?", spustil, když přišel laškovným, podlízačským tonem, za kterým, pokud nebude vybídnut, přijde požadavek, ať taky pošlou. V tu chvíli měl žezlo v ruce Štefan. "Jo, dáváme a ty si můžeš dát taky, když...", a chvíli mlčel, prohlížeje si Nepusta rudými zraky. Nepusta pomalu opouštěla trpělivost, "když co?", řekl netrpělivě a nechtěně mu utekl nervozní ton.

  "Když nám povíš, kdo napsal Temno", zazubil se Štefan a poslal už půlku "cíga" Renému. Ten se ještě teď obracel v smíchu na zemi, ale pobídka ta jej rychle dostala na nohy. Kalný zrak Nepustův vykazoval neklamné známky rezignace. Svůj údiv demonstroval pootevřením pusy, z níž vycházel jen dech, slova se sekla v hrdle. A pak všechny tři překvapil zase on.... "Temno jste mi právě napsali vy, kamarádi", řekl to tichým a pevným odstínem hlasu a následně se otočil a odcházel směrem ke škole.

  "My jsme ale hajzli", pronesl nijak utrápeně Štefan a přijal od Sandwiche "cígo". Snad jen René s Nepustem cítil, ale ne tak moc, aby se o tom zmínil, jen ho to někde v duši píchlo a nebyl si jist, zda ten píchanec cítili i ti dva ostatní. "No a jaký bylo včera rande Štefo?" Zazubil se významně Sandwich a René si v tu chvíli byl jist, že ten píchanec cítil jen on...