NMMetyn

  Nepust Ladislav odcházel od trojice "přátel" smuten. Jeho tíseň znásoboval nedostatek THC, čeština jej příliš netrápila. Zamyšleně a pomalu se loudal ku škole, hledaje spojence ve své svízelné situaci. Tu se proti němu blížil chodníkem Svačina Dojed, který ten den do školy namířeno rozhodně neměl. Nechtěl ale svůj dnešní podnik sdílet sám a navíc měl pytlík něčeho, co určitě doručí spřízněnou duši, která svede zahnat nudu, jíž cítil ve chvílích samoty.

  Nepust si jej všiml dříve a i když Svačina neměl tohoto hocha  příliš v lásce, zastavil na jeho pozdrav. "Čus, kam letíš?", ptal se hned Nepust, i když ho to vlastně vůbec nezajímalo. "No, teď jdu za garáže, je tam někdo?" Nepust bez mrknutí oka řekl, že i on od těch míst jde, ale že tam nikoho nepotkal. Tato lež zbrzdila Svačinův krok. "Hm, to je super, jdu za školu a ti zmrdi se na mě vyserou". Nepusta tato informace na chvíli odnesla od neodkladné otázky, jež se mu převalovala na jazyku. "Ty jdeš za školu? A sám?" Svačina mlčky přikývl. "Nechceš jít se mnou?" Tento dotaz zaplnil nitro Nepustovo příjemným očekáváním, které se projevovalo vibrováním po celém těle.

  "Jo, klidně, ale teď jdu sehnat něco na prcka, nejdeš se mnou?" Svačina se pousmál nad touto pobídkou. Nepust vycítí trávu líp jak cvičenej vlčák, říkal si v duchu. Ale bylo to ekonomičtější řešení, než se o pytlík dělit s Reném a spol. "No, když půjdeš se mnou, tak třeba něco vymyslíme" a v rozevřené dlani nastavil Nepustovým zrakům plný pytlík zelenožlutooranžových paliček. Nepust se donutil k tomu nejudivenějšímu pohledu, který znal. "Tak poď", řekl Svačina a vyšel v úplně opačnou stranu, než stála škola.

  První hodina přivála na Reného matiku. Cítil se vskutku jako pod lavinou, když dveře rozrazil Fára. Jejich matikář, který měl ještě než matiku, raději ženy. Fára si dnes vyšel s kostkovanou košilí a dalo se říct, že mu to opět perfektně slušelo. Sedl si za stůl, obličej jedna velká sebejistota a oči žraloka pátrali postavami v lavicích. Tu se jeho zrak střetnul se Štefanovým. Rudé oči versus napjaté bělmo. "Copak jste dělal v noci, Vrána?" Štefan Vrána polkl. Nepomohlo to a tak vykoktal, že spal. "Anebo", zašeptal skoro na hlas Vrabec. "Aaaa... Vrabec se nám hlásí, tak pojď". Slova neschopný Vrabec se cítil jako ve snu, když vstával k tabuli. Cítil se jakoby ho házeli do vody, kde se naučí plavat. "Proč já, pane učiteli...". Divil se Vrabec, vystrašený tak, že tu větu nepoložil v tázacím tonu. Šibalského mrknutí na Štefana si v ten moment nevšiml snad jen Zábava, který spal. Pan učitel s úsměvem odpověděl : "Za prvé, otázky tady pokládám jen já, za druhé, počet tvých pětek se mi zdá přehnaný, tak ti dám šanci přetnout tu šňůru, kterou držíš a za třetí, řekni mi, jestli se má cenu na něco ptát?" Vrabec během té přednášky zbledl, poslední věta v něm zažehla malou jiskérku která pravila, že zavrtět hlavou, rovná se spasit se před ponížením. Úsměv Fárův byl protivný v tom momentě, kdy sklopená hlava Vrabcova smutně zavrtěla. "Tak si jdi sednout a příště bez té poslední otázky. Povzbuzující smích byl poslední chvílí zábavy první hodiny.