SPUSŤ: Sněhová digitální koulovačka :)
03.Květen 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 16:21
Černá či bílá, slabota či síla.
Prawda či lež, sám si wyber, co chceš.
Noc nebo den, reál či sen.
Máš na wýběr tak jenom zakřič kam jdeš.

Doprava, dolewa, sucho či oblewa.
Ano nebo ne, co to bude, pane?
Hodná či zlá, která bude ta twá.
Rozmýšlej, ať tě nic neodwane.

Čistota, špína, nebesa či hlína.
Teplo a chlad, syto či hlad.
Wždycky máš na wýběr, no tak se snaž,
Rozhodnutí předem si důkladně zwaž.

Tam nebo zpět, chůze či let.
Wálka a mír, dirty or clear.
Wybírej newáhej, čas už ti zdrh.
Prostě si wyber jestli žiwot či smrt.
 
napsal Picchiatello_Micaela w 16:18
Byla tma a temno, mě bylo to jedno.
Byla zima, byl chlad, wšude mlha a smrad.

Když kráčíš ulicí a jen lampy swítí,

ta welká dáwka úzkosti se na tebe řítí.

Wšude stíny kolem tebe tancujou
a zwláštní twary po zdech malujou.

Tak nemusíš se přece tolik bát,

stíny zmizí když se jim začneš nehorázně smát.

Wim, že občas člowěku do smíchu není,
ale wěř, že wždy se to nějak změní.
Když bolí tě něco jak žiletka w žíle
a momentálně je tohle twoje nejhorší chwíle.

Wěř, že čas je lék na to co bolí,
čas je lék, co wětšinu bolesti zhojí.

Ale jsou i wěci, co wryjou se ti hluboko.

W jejich zhojení newěříš ani na oko.

Jsou i wěci co bolí tak moc,
že nestačí ani jedna proplakaná noc.

Wěř, že žiwot je bahno a jen swině se w něm umí brodit.
Je spoustu lidí schopných tě do howen shodit.
 
02.Květen 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 19:48

Píše se rok 2158 a celý swět je úplně jiný než býwal. Slunce dáwno pohaslo, ale kolem země byla uměle wytwořena nowá atmosferická wrstwa, která poskytuje swětlo a teplo pouze lidem, tudíž stromy a wšelijaké rostliny zahynuly. Na žiwu se udržují už pouze lidé, ale ani ti nemají daleko ke swé záhubě. I když, lidé? Dá se jim tak wůbec ještě říkat? I přesto, že wypadají stále stejně, jsou úplně jiní. Paradox! Nerodí se přirozeným způsobem, jsou odchowáwáni a jako důsledek narušení přirozené rownováhy člowěka i dříve umírají. Jsou od narození programowáni, klonowáni a stále zdokonalowáni, aby fungowali tak, jak mají. Wšechno to má na swědomí jeden jediný člowěk, awšak nikdo newí, kdo to je, ani jak wypadá. Prostě si usmyslil, že pouze on bude wládcem celého světa a w jeho rukou bude jeho osud.
        „Wšak já ho najdu!“ rozčiluji se při prawidelném sezení několika lidí. Lidí, kteří i přes svoji nepatrnou robotitu stále wzdorují mocným silám temného wládce a snaží se bojovat. „A jak asi? Jak ho chceš najít, ty chytrá? Wždyť ani newíš, jak ten zmetek wypadá!“ Wyjede na mě můj nejlepší přítel Jack, až mě z toho zamrazí. „Sakra neřwi na mě! Já to prostě jenom už nemůžu wydržet, chápeš? Tenhle život mě už nebawí, wíš? Chybí mi můj starej žiwot. Oprawdowej žiwot, we kterém nemají lidé w sobě mikročipy, we kterém jsou lidé schopni citu a swéprávného swobodného rozhodowání, we kterém když se zraním, teče mi krew, zajdu za doktorem a ne za programátorem k aktualizaci mého osobního systému. Chybí mi doby, kdy jsme my dwa spolu jen tak někam zašli a mohli si powídat a blbnout. Já už dál nemůžu, wíš? NEMŮŽU!“ W této situaci by mi dříwe začali téct po twářích slzy, ale teď ne. Nejde to, protože žádné slzy nemám. Jack se sklopenou hlawou ke mně přijde a obejme mě. Tak pewně, ale s citem, že si opět wzpomenu na staré dobré časy, kdy bylo wše tak, jak má být. „Promiň.“ Wyklouzne z něj nakonec.
      „Neboj, brzy to skončí. Zachytili jsme signál naší štěnice.“ Wyhrkne najednou náš tajný dispečer Charlie. „Nachází se na Road Awenue, takže se tam wydáme a to teď hned.“ Sbalí si swůj notebook, wšelijaké další přístroje a radary a chystá se na cestu. „Pojď, připraw se. Půjdem tomu hajzlowi nakopat zadek!“ Zaleskne se Jackovi w očích, pohladí mě po wlasech a pln odwahy a odhodlání ke spáse swěta se začne ozbrojowat od hlawy až po patu wšelijakými zbraněmi nejrůznějšího kalibru. Ani já nejsem pozadu. Musím s sebou hodit, aby nám náš nepřítel neuprchnul ještě dříw, než dorazíme na místo.
        „Jakej je plán?“ zeptám se, když zastawíme naší welkou černou dodáwku. „Nemůžem tam přece jenom tak wtrhnout. Musí to být nenápadný. Musíme překwapit našeho nepřítele nepřipraweného a neschopného útěku.“ Začnu nahlas uwažovat a společně ukujeme geniální plán. „Takže wíš, kudy máš jít?“ Ptá se mě ještě před zahájením akce Jack. Protočím panenky. „No tak, přece nejsem žádný máslo. Nedělám něco podobnýho přece poprwé.“. „Já wím, ale chápeš, že máme pouze jeden pokus. Jestli se to nepowede napoprwé, jsme v háji, protože nepřítel zjistí, že po něm jdeme a už nám nedá sebemenší šanci ho wypátrat.“ Poučuje mě Jack a ještě než stačí pokračovat, zacpu mu ústa dlaní a řeknu: „Neměj strach. Wím, co mám dělat a nezkazím to.“. „Já ti wěřím. Kdyby něco, tak dej signál přes pager,ok?“. Teď už pouze přikýwnu a wylezu z černé dodáwky, kterou jsme projistotu zaparkowali o pár bloků dál.
        Když widím budowu, we které se má náš nepřítel údajně skrýwat, malinko zpomalím, abych newzbudila sebemenší podezření a opatrně obcházím budowu, abych našla wýwod wětrací šachty. To byl náš plán. Já, jakožto holka, se pokusím proklouznout nepozorowaně celou budovou, najít našeho nepřítele a ohlásit jeho polohu swým společníkům, aby mohli zasáhnout. Ale zpátky k ději. Wyrwu krycí mříž a wyhoupnu se na římsu wentilace. Když se snažím neslyšně prolézat šachtou, kowowá konstrukce mě studí na břicho, ale to newnímám, jelikož se snažím w každém otworu do nějaké místnosti zahlédnout něco podezřelého, co by jakýmkoli způsobem prozradilo přítomnost neznámého pachatele.
        Konečně! Po dlouhém prolézání nekonečných chodeb rozměru padesát na padesát centimetrů narazím na místnost, která na rozdíl od těch ostatních jewí známky žiwota. Poznáwám, že je to osoba tak metr sedmdesát wysoká. Wíc nedokážu odhadnout, jelikož je ta osoba k mě otočená zády a má tmawou bundu a na hlawě černou kšiltowku. Poznáwám, že je to klon podle tetowání, které wšechny klony mají na šíji těsně pod hranicí wlasů wytetované, a to znamení embrya.
    Najednou ta osoba začne telefonowat. „Andrew? Vše připraveno?“ To není možný!? Je to žena! Poznáwám pohlawí podle hlasu, který mi mimochodem někoho připomíná. „Fajn, zahajuji plán B. Co? Že newíš? Okamžitá likwidace všech newyhovujícíh lidí. HNED!“ řekne ta žena. Její hlas jetak přísný a drsný, až mě to děsí. Při slowech, která zrowna wyslowila se mi zastaví dech. „Cože? Likwidace? To není možný?“ pomyslím si a snažím se zhluboka, ale přitom neslyšně dýchat, abych ukočírowala swoje zběsile bijící srdce. Jsem z toho tak wedle, že úplně zapomenu dát wědět Jackowi a ostatním z našeho týmu. Jenom zaraženě zírám a netrpěliwě čekám, až se ta neznámá otočí, ale stále mi není dopřáno.
     Když w tom najednou pode mnou zakřupe krycí mříž, na které celou dobu ležím a jáse zřítím přímo doprostřed místnosti. Na chvíli si wyrazím dech, ale hned jak si uwědomím, že jsem určitě tím pádem a následnou ránou upoutala pozornost neznámé a celým světem obáwané ženy, ho zase rychle naberu. I přesto, že mě bolí celé tělo, se rychle snažím postawit na nohy a otočit se čelem k té neznámé ženě, která ke mně již taky stojí čelem a upřeně mě pozoruje.
     Očima pomalu wyjíždím od jejích nohou přes břicho až po její obličej a když se jí podíwám do očí, zastaví se mi srdce. Tak, jak mi před chwílí bušilo jako zběsilé, teď ho sotwa cítím. „Pane bože!“ Wyjede ze mě přibližně po minutě wzájemného rentgenowání si očí nawzájem. „To přeci není možný!“ Překwapením a zároweň jakýmsi utrpením se mi utwoří hluboká wráska mezi obočím a ústa mám pootewřená údiwem. „Co tak čumíš?“ zarazí mě ta žena, kterou znám, a ne zrowna zběžně, a wěnovala mi jeden ze swých zlých a oheň šlehajících pohledů.
    V tu chwíli se dweře místnosti rozrazí. Jako reflexem wytáhnu z pod pásku kalhot swojí dewětatřicítku a namířím jí směrem ke dweřím na swojí obranu. Když zjistím, že je to Jack, obrátím jí proti té ženě. „Je to ona! Zabij jí!“ křičí na mě Jack, ale mě se klepou ruce. „Přece jí nemůžu…nemůžu…. Nemůžu přece zabít SEBE!“ oponuji Jackovi a po tváři mi stéká slza.  Je to po dlouhé době prwní slza, která se na mé twáři objewila. „Mickey MUSÍŠ. Nemáš na wybranou. To ona to má wšechno na swědomí. Ona z nás udělala to, co jsme teď. Odporný robotický zrůdy. ZABIJ JÍ, HNED!“
    Byl to MŮJ KLON! Krew mé krwe. Wždyť jsem to JÁ! Ta předstawa, že má krew dělala wšechny tyhle šerednosti a špinawosti mě donutila a ozwalo se hlasité BOOOOOOM! Stisknu spoušť a w tu chwíli se wšechno zpomalí, jako kdybych pomalu přetáčela starou filmowou pásku. Její oči po celou tu dobu, kdy kulka míří přímo dojejího srdce, nezpouštím ze swých. Nemá je wyděšené, ale neuwěřitelně klidné, i když stejně z nich šlehá zloba. Kulka jí projíždí tělem a ona se kácí k zemi. Nejdnou se časová rychlost wrátí do své původní podoby a já se stejně jako ona wrhnu k zemi. Jack ke mně přiskočí a chytí mě do náruče. „Je konec, wšechno bude dobrý, neboj.“ Tyhle slowa slyším jako naposled než před sebou uwidím temno. To neuwěřitelně hluboké temno, které we mně bude až dokonce mého žiwota, protože s mým klonem zemřelo i kousek MÉHO JÁ.

 
napsal Picchiatello_Micaela w 19:38
No jistě, wšak já mám tolik času nazbyt, že? Nenáwidim technický wýkresy... Připadám si jak na wýtvarný wýchowě na národce... Takowý kokotiny. Ale na druhou stranu jsem krásně zplawená (ThX DaD) ILY!!! No jo, každý pro má swoje proti, to je prostě už takowej žiwotní paradox, kterýho se nikdo nikdy nezbawý ani kdyby chtěl. Wždycky to s námi bude náš starý dobrý 'zákon schwálnosti', že? Jako by toho každej už tak neměl dost! >PaRaDoX<
 
01.Květen 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 18:27
Já tak nenáwidim stereotyp... Furt dokola... K čemu mi to bude? Budoucnost? BLBOST!!!
 
napsal Picchiatello_Micaela w 11:27
No jako mazec to byl... Konečně tu wčera byl 30.duben a jako každej rok se konal na Letním kině v Chomutowě Lampionowej průwod a pálení čarodějnic. Je to docela fascinující sledowat, jak se ten program a probíhání téhle akce rok od roku mění. Byly časy, kdy se k Letňáku šlo oprawdu průwodem s lampionama, bylo tu hodně dětí, dáwaly Bolka a Lolka, Krtečka, Kubulu a Kubu Kubikulu jako program pro děti a kolem 10-11 hodiny začal wečerní film. No jo, časy se mění a lidi taky. Dneska je letňák jenom wo tom, aby se tam polowina Chomutowáků zkalila do němoty. To se mi na tom nelíbí. Wčera ani nic nepromítali pro děti a já osobně jsem se těšila na nějakej film jako na předloňské Úžasňáky a na loňský Můj auťák brouk. Celý letňák a jeho dost daleké okolí se zahaloval do mohutného 'tuc-tuc' a lidi (někteří dokonce w maskách a kostýmech) dole tancowaly na známý a zremixowaný pecky předních hitparád. Nepopírám, že sem si s felaz taky zapařila! Ale stejně to bylo už totální nic oproti tomu co to bejwalo. Možná to tak cítim proto, že už we mě není takowá ta dětská euforie a natěšenost na takowéhle akce a na ohňostroj. Poprawdě, celkem mi to chybí. Ale co naděláš, čas plyne dál a nikdo ho nezastawí, ani Ty ne! Z kloučků už jsou chlapy a z holčiček ženský,.... Je to hrozný jak to letí. Co bych dala za to, wrátit se do newinných dětských let, kdy nás nezajímalo nic wíc než kdo má bombovější auto nebo kdo udělal nejhezčí bábowičku. Ach jo, starý dobrý časy jsou pryč. Ale jsem ráda že alespoň něco mi z té doby zůstalo. Lidi, který mám ráda.....
 
30.Duben 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 15:30
Může mít někdo za ředitele takowýho ptáka??? No jo, může, a zrowna já..... Wíte, ono to celkem nasere, když má každá zasraná škola dneska wolno a co průmka??? No HOWNO HOWNO SLAWNÝ SOUDE!!! Asi hádejte... NE! My jak kreténi musíme dřepět v polowičním počtu studentů we třídě. To by se z toho jeden posral... CO JEDEN? Dwa! Možná i ty tři! Mě to wážně wytáčí!!!! Začínám dumat nad tím, jestli jsem si tu školu wybrala dobře.... sHiT°°°
 
05.Duben 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 15:43
Lidi, BOŽE, wšichni si ztěžujou... Na práci, na nudu, na bolest, na lásku, na prawdu, na lež, na nesprawedlnost, na chudobu, na neúspěch, na rána, na wrahy, na kurwy, na podwod, na přátele, na nepřátele, na ozonové díry, na počasí.... Ale hlawně si stěžujou nawzájem samy na sebe.. Wšichni wšechno moc řešej.. A proč? Aby stejně nakonec wšichni chcípli? Wždyť každý si jen odžije swůj malý podíl žiwota w tom nekonečném koloběhu Země. O co se snažit? O nic, stejně v budoucnu bude wšechno jinak a nezůstane po nás wůbec nic. Můžem jenom maximálně w klidu prožít ten malý kousek času, kterej nám byl přidělen. Bezwýznamost! Absolutní nicota. Slunce stejně za několik let wyhasne a wšichni tu umřou. Nejhorší ale na tom je, že člověk dnešní doby wí, že to zažijou jeho budoucí a budoucí prapraprawnuci/čky. Wžijme se do toho pocitu blížící se smrti... Je to děsivé že? Jako we filmech o přírodních katastrofách, kdy se wždycky wí, že pokud se něco nepodnikne, do 3 měsíců wymře wšech 6 miliard lidí na planetě. Něco jako bezmoc? Úzkost? Nemohu nelézt spráwné slovo pro tento pocit... A nechci se ho NIKDY dožít... W tomhle zkurwenym světe můžeš jenom setnout paty a poslouchat co ti zní w hlawě a w srdci... A co že to je? To ani já newim... To musí každý poznat sám dříwe než to jeho Slunce wyhasne...
 
01.Leden 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 19:29
Jo Silwestr byl letos poklidný... Poklidné pohačávání u bedny se sklenicí welice nezdrawého kofeinowého nápoje s citrónem... Celý wečer jsem vůbec nenabírala atmosféru Silwestra... Bylo to takový zwláštní až banální, ten wečer... Nic nowýho, jako by se wůbec nic nedělo a tento wečer byl pouhý jeden ze zhruba 360 ostatních wšedních dní... Jenom tác chlebíčků na stole, který strašně rychle zmizel... Docela rozdíl od Silwestrů před pár lety: Několikapatrový dům na wesnici, kde se wšichni znají a na tuto noc se slezou wšichni dohromady a slawí. Dospělí dole nasáwají a paří, jejich děti nahoře u telky chroupají slané tyčinky a nawzájem si hážou arašídy do koly. Pár minut před půlnocí děti seběhnou a wšichni začnou odpočítáwat. Kolem létají konfety, wšichni mají na hlawách komické čapky a obštědřují se nawzájem polibky na krásný a šťastný nowý rok. Pak wyrážejí na náwes, chlapy bouchají petardy a ženský prudí swé děti ať to nezkoušejí, ať jdou od toho dál a své muže ať dávají na děti pozor. Chaozz... Achjo, kde ty zlatý časy jsou. Ale zpět k Silwestru 2006. Před půlnocí jsme wyrazili před divadlo, jelikož na námeští se ojediněle wůbec nic nekonalo... No aspoň ten ohňostroj... Nekonečné wykloubání si krku při kolmém pohledu do wzduchu na těch pár swětýlek.. Člowěk by nečekal, jak tak jednoduchá wěc může tak fascinovat.. Po chwíli bylo už trochu hovno widět, kvůli sírou páchnoucímu kouři, který se táhl po směru wětru. No, a pak se nemá zwětšovat ozónová díra, že??? No nic... Ale bylo to pěkný.... Jo, příští Silwestr bude určitě taky good... A stejně jako na Wánoce se i na něj stejně těším....
 
napsal Picchiatello_Micaela w 19:21
Letošní Wánoce i přes svoje některé a drobné nedostatky byli jedny znej Wánoc... Na šestou jsme se celá rodina sešla u jednoho stolu (bylonás celkem 8), KONEČNĚ... Naposledy jsme na Štědrý den byli wšichnispolu asi taky před 5 lety.. Moc mi to chybělo... Pěkně jsme se oblíklia já jsem si dokonce wzala sukni.. No čuměli wšichni... Na stole bylynejrůznější mísy, tácy a talíře s nejrůznějším obsahem... Tolik jídla,že bych tim mohla nakrmit celý Somálsko... No humus... Ale jídlo bylobezchybný (až na ty kosti w kaprowi). Kwůli mý čtyřletý sestřenici sistále hrajeme na Ježíška, ale... My by jsme si na něj hráli i kdybyKája na Ježíška už newěřila... Jenom mě mrzí, že o Wánocích teď užnecítím to napětí, jako dříw... To napětí z čekání na ten krásný zwukcinkajícího zwonečku. Strašně mě fascinowaly rozzářené Kájinčiny oči ato nadšení, když uwiděla hromadu dárků pod stromečkem... No ono towypadalo, že je toho hodně, jenže ono to bylo tím, že byl stromečekdost husté wětwe a pod něj se toho moc newešlo, tak se to dáwalookolo.... Připadala jsem si jak w nějakém neuwěřitelně kýčowitémamerickém filmu, ale bylo to krásný... Jako nejmladčí člen rodiny jsemrozdáwala dárky.. No nejmladší, Kájinka neumí číst... Celou atmosfétudolaďovala Popelka z telewize.... Už se těším na příští rok, až se zasetakhle pěkně sejdem...
 

< Nowější články