Tento svět, jenž žije svým vlastním životem je narušen kvapnými kroky, které jako vetřelec nabourávají harmonii deště a světla lamp. Postava se halí před deštěm, choulí se do krátkého kabátku a snaží se zabránit kapkám, aby jí zmáčely vlasy. Přestože je to marná snaha, pokouší se přitáhnout límec kabátu co nejvíce k uším, které se již beztak téměř dotýkají ramen.

Spěchá, avšak nevnímá okolí, oči jen kvapně sledují cestu, která ubíhá pod chodidly, aby neztratila směr či neuklouzla na vlhkém chodníku. Myšlenky jsou jinde. Nepřítomné. Odvádí jí do prožitků, které minuly teprve před chvílí. Plné tepla, světla, smíchu, zábavy a opojného vína, jehož chuť ještě cítí na rtech a nejen tu. Občas se slabě usměje. Myslí na všechny lidi, myslí na něj, myslí na to, co jí čeká. Je zasněná a šťastná.

Přidá do kroku, chce být brzo doma. Zalézt si do pelíšku a znovu si vše přehrát a znovu a znovu. Být jen sama v teple a klidu, kde si bude moct vše znovu užít. Přihmouří spokojeností očka. Už jen pár bloků.

Najednou jí z myšlenek vytrhne nenadálý zvuk. Otočí se. Nikde nic. Pokračuje v chůzi. Po chvíli začne mít nepříjemný pocit, že za sebou slyší kroky. Znovu zrychlí, nechce se jí otáčet. Ještě víc si přitáhne kabát a trochu se jí sevře hrdlo strachy. "Už jen kousíček a budu v bezpečí." Rychle zabočí za roh, i když tam její cesta původně směřovat neměla. Za ním se zastaví a čeká, zda pronásledovatel projde. Nic. Čeká ještě pár dalších chvil. Stále nikdo. Proto vyhlídne opatrně zpoza rohu. Ulice je prázdná.

Opatrně se navrátí ke svému směru. Jde trochu rozvážně. Snaží se zachytit nějaký zvuk. Nikde nic. Zavrtí hlavou a znovu se nasadí své původní svižné tempo. Asi je paranoidní, řekne si. Usměje se na pouliční lampy, které jsou jediným přítelem, andělem strážným v této noční ulici. Déšť ustává a vzduch krásně voní.

V tom zmizí světlo lamp.Vůně je vystřídána novým pachem. Mozek ho vyhodnotí překvapivě rychle. Smrdí jako odpadky a stará moč. Snaží se vykřiknout, při prvním nádechu ale ucítí v puse pachuť kožené rukavice. Rukama bezmocně máchá okolo sebe. Snaží se čehokoliv zachytit. Nehty se zareje do zdi, jenž obestupují průchod domu. Za nehty se jí dostává omítka. Několik z nich se láme. Do polštářků prstů se hluboko zarývají hrubá zrníčka ze zdi. Nohou se jí podařilo zkopnout jednu z popelnic, která se rozsypala po celém průchodu. Mohl ten zvuk někdo slyšet? "Prosím! Kde je kdo? Pomozte mi!" Proběhne jí hlavou a do očí se jí derou zoufalé slzy. Chce kousat a škrábat. Chce řvát, když je vláčena po schodech někam dolů do tmy. Nedokáže ale nic, než zoufalé škubání a vzlykání. Cítí, jak jí teče nudle přes rukavici, která je beztak už celá proslintaná a pokousaná. Žádný z prstů sejí ale do zubů sevřít nedaří.

Vše muselo proběhnout během pár sekund či minut, přesto jí přišlo, jako by to trvalo hodiny. Nechtěla se vzdát. Jakoby jí mozek zpracovával tisíce myšlenek najednou. Na někoho, kdo by jí pomohl, na rodinu, na večírek, na budoucnost i minulost, na každý pach, zvuk, podnět.Vrznutí vrátek. Jeden ze sklepů se otevřel. Její tělo bylo mrštěno někam do prostoru a dopadlo tvrdě na zem. Cítila pod sebou hlínu a zatuchlý pach sklepa a myšince. Chtěla se zvednout, podívat se mu do tváře. Zaslzené oči a tma jí dovolily shlédnout jen tmavou postavu. Pak další rána a tma zahalila vše. Naprosté ticho.

Už neví, co se dělo. Ani jak dlouho to trvalo. Vzpomíná si jen, jak se zvedá ze země, jako omráčená si oprašuje kabát a vykračuje pomalu a váhavě k vrátkům. Všude je ticho. Neohlíží se. Stoupá po schodech. Vychází ven na ulici. Je stále tma a znovu začalo drobně mrholit. Jak náměsíčná pokračuje po své trase směrem k domovu. Asi vypadá hrozně, nicméně není schopná s tím něco udělat. Neudrží jedinou souvislou myšlenku. Není schopná ani sebemenšího citového projevu. Uvnitř si připadá mrtvá. Dojde ke dveřím, otočí v zámku. Proplíží se do bytu. Všichni ještě spí. Nedokáže si uvědomit, co se vlastně stalo. Ještě oblečená si lehá do postele, nepřikrytá usíná.

Je ráno. Zvedne se a dojde dokoupelny. Ani se na sebe nepodívá, nemůže, nechce. Připadá si jako stroj, udělá všechny nacvičené zautomatizované úkony. Dojde do kuchyně a sedne si ke stolu. Čeká. Po několika minutách přijde do kuchyně matka, postaví vodu na čaj a připraví si hrnek s pytlíkem čaje. Tiše jí pozoruje. Chce se jí plakat. Matičko, jen kdybys věděla. Chtěla by jí obejmout, ale nezmůže se na sebemenší pohyb.

Včera se vytratila na večírek bez dovolení. Nediví se, že jsou na ní doma naštvaní. Všichni jí ignorují. Nevšímají si jí a ona by teď zrovna potřebovala tolik pozornosti a něhy. Tohle je její trest a teď musí pikat. Vykrade se zpět do pokoje, kde se zavře. Ve vedlejší místnosti slyší vzrušené zvuky, zdá se, že se hádají. Několikrát padlo její jméno. Má strach jen vystrčit nos, určitě jsou naštvaní, kvůli jejímu včerejšímu zmizení. Promiňte mi to, prosí je v duchu. Rozpláče se a znovu usne.

Když se probudí, je již byt prázdný. Nikde nikdo. Čeká, až se vrátí zpět z práce. Trvá to. Nudí se a má sama doma strach. Kde jste všichni? Dnes nechci být sama! Příště už to neudělám. V zámku se otočí klíč. Domů se vrací maminka. Vypadá uplakaná.Tázavě se na ní podívá. Ona si ale jen povzdechne a odejde do ložnice, kde se zavře. Copak to bylo ode mně tak hrozné? Uznávám, odejít bez ohlášení pryč není správné, ale... Asi po půl hodině přijde domů tatínek. Stále jí ignoruje. S kamennou tváří odejde do pokoje, kde už se předtím zavřela mamka. Tohle asi nebude obyčejný prohřešek, čekala řev, možná facky, ale tohle.. Trestají jí a to krutě. Nevzpouzí se, teď přijme jakýkoliv trest. Sklopí hlavu a odejde do obýváků. Televize je ještě zapnutá. Zavrtá se do sedačky a bezmyšlenkovitě sleduje, co jí barevné obrázky poskytnou. Je nešťastná, vybavuje se jí znovu všechna hrůza. Rodičům ale nic nepoví, umřeli by hrůzou. Stékají jí pouze slzy po tváři, je jí jich tak líto. Kdyby věděli...

Reportérka ve zprávách monotoním hlasem pronáší zprávu o nějaké přepadené dívce, jejíž tělo bylo před několika hodinami nalezeno. Další!,  řekne si a rozbuší se jí srdce, co když nebyla jediná? Co když se to stalo i další? Musí o tom někomu říct. Je ztuhlá hrůzou.Už šahá po telefonu, zavolá na policii, když v tom řeknou jméno oné slečny.Tuhle dívku přece zná. Tímhle jménem říkali jí.

Několik chvil počkala, než jí srdce přestalo bušit jak oživot. Připadala si jak chlipný šmířák. Přece jen ale neodolala, aby se kradmo nepřiblížila k oknu. Nevěděla přesně, co čekala, že uvidí. Že by tam stál a upřeně jí zíral do oken? To by jí už vyděsilo právem. Ulice byla ale naprosto prázdná, široko daleko ani náznak po živé duši. Vyhlížet další kolemjdoucí už asi nemá smysl, přeci jen, kolik slušných lidí se prochází ve dvě ráno po opuštěných ulicích, řekla si v duchu stejnou dikcí, jakou používala její babička. Pousmála se tomu, mávla nad mužem v klobouku rukou a řekla si, že by mohla jít možná už konečně spát.

Přes veškeré snahy šlo usnout jen velice ztěží, stále sepřevalovala z místa na místo a nedokázala se uvelebit do takové polohy, kde by již dosáhla kýženého klidu a mohla se propadnout do říše snů. Jen kdyby stále nebubnoval ten déšť na okno. Vše se tu tak rozléhá. Po další půlhodině se rozhodla dojít si pro sklenici vody, ani nečekala, že by to mohlo pomoci, alet řeba se chůzí do kuchyně natolik vyčerpá, že usne jak nemluvně. Když procházela kolem okna, jenom zběžně vyhlédla na ulici. Už byla jedním krokem nacestě k posteli, když v tu jí něco zaujalo. Chodník je suchý. Není tam po dešti už ani památka. Zaposlouchala se, zda stále slyší to bubnování či klapání.

Chvíli se zdálo, že byla jenom obětí nějakého polospánku, když v tom se to ozvalo znovu. Tohle ale opravdu neznělo jako déšť, jak se jí snažil namluvit mozek prvním možným racionálním řešením. I když to bylo velice nepravděpodobné, došla zkontrolovat kohoutky. Ani kapka. A zas. Ten šmátravý zvuk. Odkud jen vychází. Jakoby ani nebyl vně bytu. Spíš odněkud z venčí. Možná jen nějaká hloupá větev škrabe o okno. Škoda, že kolem není ani jeden strom, tak pěkné vysvětlení!

Pomalu procházela bytem se sklenicí v ruce, necítila se zatím ničím ohrožená, přesto se pohybovala tiše a pomalu, jakoby původce zvuku nechtěla vyděsit. Na myš to také nevypadalo, přece jen ťukání bylo celkem pravidelné jen občas přerušované. Přiblížila se do předsíně, kde zvuk sílil. Pomalu přitiskla oko ke kukátku ve dveřích. Nebylo vidět nic, jen tma. A ticho. Zvuk ustal.

Přitiskla ucho ke dveřím a snažila se zachytit cokoliv, co by jí napovědělo. „Ale no ták, kde se schováváš“, říkala si v duchu. Přes tato vyzývavá slova se celá chvěla a začala zhluboka oddychovat. „Tady.“ Dech se zastavil. Tohle jsem neřekla já, uvědomila si. Blázním? Zdálo se mi to? V toms e ozval znovu ten zvuk. Slabé zaklepání na dveře, jak když někdo bubnuje prsty. Srdce se rozbušilo jak o život. Prsty se začaly nekontrolovatelně třást. Zamkla jsem dveře? Snažila se otočit klíčem, ale prsty jí nechtěly poslouchat. Musela ho uchopit oběma rukama a naráz zvak, zámek zaklapl. Je to dobré, ať je to, co je to, jsem chráněna minimálně dveřmi a dvěma západy. Odstoupila ode dveří, chvilku čekala, zda se bude něco dít, jako cloumání za kliku, bouchánína dveře, či jiný projev snahy dobít se do jejího území. Ale nic se nestalo.

Jako malé dítě odcupitala do ložnice, hodila na sebe peřinua přetáhla si jí přes hlavu. Jsem blázen, jsem blázen, říkala si. Celá se třásla, ale nervové vypětí jí natolik vyčerpalo, že se za chvíli začala propadat do mrákot snů.

Vzbudila se o několik hodin později, celá zpocená a rozechvělá. Měla zvláštní sny, kdy jí neustále před očima vystával obličej muže v klobouku. Díval se stejně upřeně a stále jí něco opakoval, jen si už nedokázala vybavit, co to bylo. Otevřela oči a zahleděla se do šera, vše bylo na svém místě. Skoro vše. Až na.... Někdo stál u okna! Tam, kde před několika hodinami stála ona. Naprosto ji to zmrazilo. Nemohla se ani pohnout. "Někdo mě chce vykrást, první den v mém bytě", prolítlo jí hlavou. "Jen ať nezjistí, že jsem vzhůru, ať si vezme cokoliv a odejde pryč", žadonil upěnlivě a plačky hlásek v její hlavě.

Postava byla ale nehybná, až v tom se ozval hlas. „Už jsem tady“. Pak se ona osoba otočila a zahleděla se jí přímo do očí. Tu tvář znala. byl to ten muž z ulice! „Nechtěl sem tě tady nechat samotnou“, řekl přiškrceným chraplavým hlasem bez sebemenšího náznaku emoce, když se k ní začal blížit. Ale na to už nečekala. Tenhle si nepřišel pro její věci, ale pro ní! Uchyl, masový vrah, Jack Rozparovač? Na odpověď čekat nebude. Když poodstoupil od okna, vystřelila z postele, dvěma skoky byla u okna a třetím z něj vyskočila.

Pád byl rychlejší, než si stačila uvědomit cokoliv a setkání se zemí prudší, než čekala. Lebka jí tvrdě dopadla na chodník, ruce, které se automaticky snažily zmírnit pád, jen děsivě zapraskaly. Nejprve necítila nic, pak ostrá bolest v hlavě, pak teplo a pak už zas nic.

Probudila se až po několika minutách...či hodinách? Byla celá zpocená. Stále se jí vracel ten sen o muži v klobouku a stále stejně upřeně se na ní díval. Když poprvé rozloupla oči, přišlo jí vše jako sen. Okolo už nebyla tma, pokoj byl prozářen silným světlem. Až nezvykle silným. Chtěla se natáhnout pro sklenici vody, ale nedokázala se pohnout ani o centimetr. Jen stěží přehlédla své tělo, bíle, obvázané, zafačované a nehybné. Hned potom se dostavila ostrá bolest. Do pokoje přišla sestra. „Měla jste štěstí, takový pád byste vůbec nemusela přežít.“ „Ještě, že tam byl ten muž, co zavolal záchranku,nebýt jeho....“   Nechápavě na ní vykulila oči, víc ani nedokázala. Sestra proto pokračovala: „už jste tu měla několik návštěv, co jste spala, dokonce vám tu někdo nechal květiny“. Bez sebemenší otázky se sestra dychtivě natáhla po cedulce a nahlas začala předčítat jak pro slaboduchého: „Nenechám tě už samotnou“. Povzdechla, „jak milé“. Rozbolela jí prudce hlava a začaly se jí potit ruce. Ne, ne, ne..co to má vše být? Nepřestávala nad tím dumat a v hrůze očekávala jakoukoliv návštěvu, muž v kloboukuse ale neobjevil.

„Ne nic, opravdu nic, říkám ti tady nikdo nebyl“, řekla už poněkud naštvaně menší blonďatá žena do telefonu.  „Dveře jsou v pořádku, ani nic nechybí. Je to šílený, ale asi si to celý vymyslela“ Chvíli ticho. „Myslíš?“ „Ne, to není možný.“ „Můžem jí vůbec říct, že je ten muž v klobouku - odmčela se - jen v její hlavě?“

Po několika týdnech léčení, kdy jí srostly všechny kosti, našla nový domov. Alespoň na nějaký čas. Útulný, měkký, plný světla a zpěvu ptáků. Tady jí už nikdo nebude ohrožovat. Navíc je stále někdo okolo, kdo by se jí zastal. Přece jen, psychiatrické léčebny mají své kouzlo.