Nemáte občas pocit, že pocházíte z jiného světa? Asi jsem divná já, nebo vše živé i neživé okolo mě. První varianta bude pro většinu z vás přijatelnější, tudíž se ji budu držet. Zmítám se ve svém světě představ, abstraktních zájmů a nereálné krásy. Stále nechápu svět, jak si jej mám představit. Nevěřím svým očím, oči jsou jen pouhý klam optiky a mozku, jež vám může namluvit cokoli a vy tomu věříte. I já tomu věřím, ale chci vzlétnout. Vidět rozmazanýma dětskýma očima. Toužím žít, zároveň dýchat a nebát se. V mých představách nic není jak se zdá. Krása vypadá jako hnilobní červi a oni červi vyhrávají soutěže krásy. Hřmící útesy pláčou nad bolestí a krutostí bouřlivých oceánů a prostí o osvobození. Jak zlý je oceán, jak krutá je voda. Avšak i oceán roní slzy a neustále roste, truchlí pro neuvěřitelnou nekonečnost svých paží. Jak těžký úkol padá na nás, smrtelníky, soudit a přemýšlet. Máme dar myšlenky, také omylu. Mnohem více se mýlíme. Mohla bych s jistotou tvrdit, ale v zápětí musím popřít. Nic není přesně ve světě, kterým žijeme. Vždy se najde jiná strana a jiný pohled a jiné slzy oceánu či útesů. Jak můžeme tedy spokojeně žít a nevědět?.. je pravda vše co k životu potřebujeme..? Kdyby tomu tak bylo, tak bychom nežili... pravda je rozmar o němž můžeme přemýšlet, ale nemůžeme se ho zmocnit.. Ooo jaké bláboly to ze mě zase dneska vypadly