"A přeci utíká.  Nikdo neví kam, ale až tam doběhne, kdo ví jestli tu ještě budeme."

Jako slizký had mi mezi kostnatými činy v čase život utíká a já svázán, jen v dáli pozoruju pouze jeho prach, který za sebou zanechává. Řekl by básník po vzpomenutí na poslední roční sled událostí. Opravdu je to tak, než se nadáme, tak jsme z prvního ročníku na střední škole rázem u přijímacích zkoušek a jen si naivně domýšlíme, jak se to mohlo stát, že po slibované pomalé jízdě ročníkem člověk zavře jednou oči a rázem, aniž by to často sám chtěl, se objeví za lavicí, před sebou papír a tužku a jediné, co se v dané chvíli po něm chce je, aby vyplnil právně formulář, jelikož se právě rozhoduje o jeho budoucnosti.
Ale, když to tak má být a čas nelze zaháknout za řetěz, aby nám nemohl volně po světě pobíhat, tak se hold musíme s tím smířit. Možná je to tím, že má člověk hodně povinností. Sám to dobře znám. Během týdne koncert, hudebka, exkurze, další týden pařba, narozeniny, prověrky, za čtrnáct dnů další koncert a už se to veze. Každý pak netrpělivě čeká na další týden a modlí se, aby vše uběhlo jako voda a právě tady je zakopaný veverka. Sami to vlastně vyvoláváme. Večer jdeme rychle spát, abych ráno zase rychleji vstali, celý den jsme myšlenkama a hlavně hlavou už ve chvíli, kterou tak očekáváme a málokdy se podíváme na čas, který by nám rád zahulákal do ucha, že letí a nerad by, abychom něco promarnili.
V takových situacích se stává, že si člověk nevšimne příležitostí, možných výhod, možností a cest v životě. Stává se to denně. Některé možnosti příjdou několikrát, a tudíž máme velmi reálnou šanci se jich chytit a putovat s nimi společnou cestou. Některé však ukáží svou existenci pouze jednou a často na malý okamžik, a když je člověk jako na centrifuze, tak je velká šance, neli přímo dáno, že danou chvíli vše promarní, a to nenávratně.
Zase jeden z pernějších dnů. Když si na to zvyknu, tak mi to už problém nedělá. Potěšením bylo, že jsem nemusel tahat sebou na hřebětě akordeon, takže jsem chvílemi lítal ve vzduchu. Když jsem ale šlapal s Katkou do schodů, tak mě ukrutně začaly bolet nohy. Přeci jenom šlapat dvě patra nebo dokonce tři, po téměř točitých schodech, se každému určitě nechce. Dokonce jsem zjistil, co ale vůbec nechápu, že oddělení klavírů je v posledním patře. Jsou tam tři třídy, kde je asi šest klavírů, možná více, ale to už já nevím. Šest klavírů ve třetím patře. Je tohle normální? I když nejsou to křídla, ale normální pianina, takže přeprava asi nebyla tak náročná, ale i tak, to museli házet do těch tříd snad jeřábem. Komu by se chtělo tahat takové tlusté, velké, těžké krávy zrovna do klavírního oddělení ve třetím patře? Mě teda ne, mě by bavilo je pouštět volným pádem dolů po schodech, jak to občas je i v nějakém tom filmu. To by však bylo drahé a já jako chudý student určitě nebudu mít jen tak nějakých sto tisíc na jen tak rozmlácení pianina.
To samé na konzervatoři. Tedy tam je klaviríní a zvláště varhnní oddělení v přízemí kousek od vstupní haly, ale zase akodeonové a bajanové oddělení (moje oddělení) je až ve třetím patře. Schodů jak natentovaných. K smíchu je, že jsme tam společně s harfovým oddělením, kteří už jsou kompletně nelogicky umístění. Harfa je na tom úplně stejně, možná hůř, než klavír.
NO! Je to svým způsobem úplně jedno, protože si na to všechno musí člověk chtě nechtě zvyknout. Však lidé jsou odjakživa velmi přizpůsobiví tvorové. Když vezmu pravěk, tak v té době pravěcí mužíčci papali syrové maso, postupem času se dozvěděli, že se dá i vařit a dneska? Dneska už máme tisíce knih o vaření, pečení, smažení, nadívání, fritování všelijakých druhů mas. Kdo by tušil, že něco se něco takového stane. V té době si mohli myslet, jaký nehorázný vývoj je postihne za několik miliónů let a dneska člověk, div, aby si mozek nezlomil, nedokáže vymyslet něco nového, protože je toho kolem nás tolik, co se sotva zdokonalí ve velkém.
Většina věcí je pro nás samozřejmostí, většinu věcí už děláme automaticky, nevnímáme, vědomě o nich nevíme, ale přitom víme. Zkrátka, žijeme v „dokonalém“ světě, kde své pro má své proti, kde každý čin má odplatu, kde jsou pravidla a neshody.
Zase mě otravuje svědomí a hučí do mě, že bych měl zase pokročit v konečné fázi s podnikatelským plánem. Komu se to pořád chce dělat, dodělávat, upravovat. Stojí to až nenormální množství energie, přemýšlení a na to já se zrovna necítím. Odpor je marný, když už to mám teda odevzdat za necelých pět dní, tak alespoň jednou v životě nenechám všechno na poslední chvíli a budu se tomu naplno věnovat. Pak jsou prázdniny (velikonoční prázdniny), tak si odpočinu, ale teďka zatnu (div, abych se nepo…) a pojedu co mi hlava bude stačit. Jak tak čumím do těch papírů, nenapadá mě nic slušného, nic rozumného, a i když se snažím sebevíce, začínají mi stávkovat oči. Zavřít, otevřít, zavřít, otevřít. Jeden by řekl, u vás se dveře netrhnou co? Moje žaluzky už definitivně prahnou po spánku. Abych se vyhnul konfliktu, tak všechno zahodím a poloslepou (teďka už i polospánku) chůzí se odebírám směr „ztracené světy našich druhých životů“.