"Za branami sevřených rukou. Za odlesky rtů ceníc. Proti obrazu svému. I na míle či nemile? Pěstuji radost. Potěchu z nevšedních dob. Seji nádech a sklízím tlukot mého životního jedina. Žiji dnešním jeho ať příště (ne-li už půlnocí) nezní s rosou můj konečný výdech."

Už pomalu směřuji svou schránku neštěstí na brzká vstávání, která mě zanedlouho opět budou po deset měsíců pronásledovat, byť mé ranní (raději snad dopolední) obživnutí započnou vždy až po deváté hodině, kdy slunce venku září všemi barvami, zvuky ptáků, vánky v korunách a plno dalších bojují o přízeň dobře naladěných lidí.
Jistě to znáte. Při odpočinku u krabice s barevnými obrázky člověk nejednou zapomene na svá trápení a každá minuta jakoby desetinásobek dodává vnitřní pocit klidu. Samozřejmě záleží na typu snímku. Pokud se člověk bojí (avšak nenuceně) jsou pro něj minuty o něco kratší, bát se přeci nemůžeme dlouho či dokonce pořád. Sedíme si tedy u filmu a z čista jasna zvrat, který zanedlouho otřese nejen dějem, ale i námi. A co teprve, když se tento úkaz, který filmoví scénáristé studují a studují po dlouhá léta, stane v obyčejném životě jedno léto.