"Tak bych plakal, aby bylo všechno jinak."

Dnešním dnem jsem uzavřel kapitolu lenivého pokukování po monitoru svého počítače a učinil jsem tak radikální zvrat tím, že opět něco nového napíšu do svého internetového (všem na oči přstupného) deníku. Doteďka jsem si sám sobě obhajoval své činy nesměřující k psaní většinou různými akcemi ze školního prostřední a také rozsáhlou leností zamořující mi mě samého. Stop! Je na čase psát.
Kupodivu tento týden uběhl rychle. Ani se mi tomu nechce věřit, ale, když jsem si v pondělí řekl v duchu, aby už byl pátek, upřímně jsem nečekal, že opravdu třikrát zamrkám a za pár hodin (respektive za necelou půlhodinu) zavřu oči a budu si užívat dlouho (krátce) očekávaného víkendu. Snad hraje roli to, že nám ve škole vypadlo pár hodin, které dodaly mému času větší rozměr volnosti a taky skutečnost, že se teprve v pondělí vrátila naše paní profesorka z Německa. V pondělí má většina hodinu hlavního oboru, tudíž se tento fakt všem samozřejmě zamlouval. Ke všemu se naše kantorka připravuje na hraní v cyklu „Janáčkův máj“, takže nás čeká týden bujarných změň v hodinách našeho oboru a plno dalšího, na což se všichni s ironickým úsměvem na tváři těšíme. No budiž, ať už je to za námi, jenom dva měsíce a máme konec roku.
Ráno jako malované. Slunce svítilo opět do všech možných stran, do všech blízkých oken a snad jen opět, jako tomu každou volnou chvíli mé nepozornosti bývá, na mou tvář ležící nehybně a bez známky života na posteli. Probouzím se s bojem v hlavě, protože jako první hodinu mýváme Dějiny hudby s panem profesorem, který svým přednesem dokáže uspat i člověka, který spí dvanáct hodin denně. Boj probíhal v krátkých sekvencích, častých intervalech, v nadprůměrně velké intenzitě. Mám se odhodlat vstát v šest hodin ráno a své kroky mířit právě na zmiňovanou hodinu? Ke všemu jsme byli domluveni, což v následujících hodinách bylo právě naopak, že budeme psát opakovací písemku, abychom mohli uzavřít tento rok známkou odpovídající našim znalostem. Po pádných argumentech (přeci jenom jsem teďka dva pátky doma chrněl, jelikož byli dva státní svátky za sebou, takže bych se mohl uráčit alespoň teď hodinu navštívit) jsem se vzápětí objevil ve své neodolatelné svatyni života. 
V poslední době jsou vztahy na našem oboru velmi křehké a na nože, pokud by se to tak dalo s trochou nadsázky nazvat. Studenti versus paní profesorka, slova, věty, fráze, sliby, kecy, přetvářka, řev, klid, pochopení, neuvěřitelno. Vše a mnoho jiné jsem měl možnost shlédnout během tohoto bouřlivého týdne předcházejícího před ještě bouřlivějším týdnem. Vše se zdárně částečně vyřešilo, i když máme každý ještě nějaký ten střípek v sobě, avšak stádium zdárného mlčení se prozatím jeví jako nejlepší varianta, které jsme docílili. Bohužel je několik problémů stále na placu a zdali je vyřešíme, to nelze jednoznačně říci. Paní profesorka v mnoha ohledech nejeví možnost správně nalezeného řešení či kompromisu, a proto je působení na našem patře doprovázeno určitou dávkou strachu, nejistoty a naštvanosti. 
Časy se mění, lidé se mění. V důsledku toho nastávají nové a nové problémy, strasti, starosti padající pod nohy každému, kdo se jen přiblíží. Musíme bojovat, musíme bojovat, abychom mohli zvítězit. Přeci není českého krále, aby z boje utíkal!
Ve škole jsem opět, jak bývá tradicí každý pátek, skončil ve tři hodiny (plus minus). Kača mi nabídla odvoz domů autem, načež jsem neodmítl a chopil se chvilky času k rozbalení svačiny a uvaření si čaje či cappuccina. Samozřejmě jsme prohodili s členy naší hudební rodiny pár slov o aktuální situaci, plánech na víkend a pochybách našeho osobního života. Vypil jsem, snědl, umyl, sbalil, vyrazil směrem domů.
Doma zůstávám jen krátce do šesti hodin, protože se ihned neprodleně vydávám cvičit do kostela na varhany, které jsem už tak dlouhou dobu neviděl a ochuzením těchto činů se mé dovednosti zmenšují a zmenšují. Není nad to oprášit staré dobré noty a jít si alespoň na malou chvíli zapreludovat do chladu kostelních zdí, do ticha po náboženské bouři. S postupem času okolní svět tmavne a já se tak mohu naprosto oddat atmosféře, kterou mi "svatyně" poskytuje. Za malého světla z lampičky hned u hracího stolu se víc a víc uvolňuji a vychutnávám si líbezně znějící tóny všech masivních i miniaturních píšťal a píšťaliček schovaných v dřevěné skříni za mou hlavou. Budiž hudba!
Poslední dobou se opět nechávám napadat myšlenkami na minulost a naivními představámi, které mě, i když mám vybudován jistý systém obrany, tak či tak ubíjí a psychicky nažírají. O kom jiném se mi může v tuto dobu zdát, než o člověku, který mi v těchto řádcích doslova zapustil kořeny, div, že mu nevystavím pomník na oslavu jeho jedinečného působení na okolní svět. Nevím, co to bylo za sen, ale důležitější, než-li obsah je samotná skutečnost. Dan, nesmrtelný, navždy v „našich“ srdcích, velká inspirace, výzva, změna a hlavně kousek trati mé existence. Abych se přiznal, tak můj vztah k němu je, jak bych to nazval, čistě jen jakási nutnost a potřeba (v některých směrech se však mohu mílit. Záleží hodně na mé náladě, na situaci. Samozřejmě, pokud mě chytne "blbá", jsem schopen všemožných závěrů. Následující věty jsou tedy jen jakýmsi ilustračním nastíněním několika mých pocitů.). Ne ve významu fyzické nutnosti a potřeby, kdy pro samotnou zamilovanost, plápolající lásku člověk skáče z oken mrakodrapů, řeže si ruky a podobně. Je mi potřebným hlavně kvůli vzpomínkách (například z dvou měsíčního pobytu v Lodnýně, oslavy mých 19. narozenin…). Každým vzpomenutým okamžikem si plním duši pocitem radosti a klidu. Vzpomínky mají kouzlo, náboj a jsou mnohdy hnacím motorem chmurných dnů. Často tak přemýšlím (vzpomínám), když absolvuji cestu z vlakového nádraží u nás ve městě domů. Cesta uběhne rychleji a já se naladím dobrým pocitem, jelikož jsem právě „znovuprožil“ pár minut v minulosti. 
Hlavní problém by nebyly vzpomínky, jelikož ty umím používat, umím se s nimi srovnat a nedělají takovou paseku jako právě sny, které jsou noc od noci víc a víc reálnější a ve většině případů po probuzení vůbec netuším co znamenaly, byť dávali jasný smysl.
Možná je důvod a příčina skryta ve faktu, že za dva týdny, při oslavě mých kulatých narozenin (20tých), máme s Marťou, Maňáškem a Jaruškou v plánu navštívit koncert, kde právě umíněný lámač lidských srdcí vystupuje se svou A Capellovou pěveckou skupinou. Abych vše uvedl na pravou míru, ani v nejmenším mi nevadí, že se mi takové sny zdají. Sice je pravda, že po ránu nemám dvakrát do radostného skoku, ale dokážu se smířit s faktem, že je vše jen pouhá představa, sen, vzpomínka. Ať už chci, život jsem si nalajnoval tak, jak jsem si zamanul.