"Nehoden záchodům, zvracím kousek opodál. Snad i u-hořím za vlhkých očí:"

V poslední době, která se táhne neskutečně dlouze, mám nutkavou potřebu či dokonce touhu spatřit světlo na konci tunelu. V návalů lidem menších problémů, kterým já osobně přikládám velkou váhu, spontánně, střídavě a častokrát nerad otevírám a zavírám oči, abych úzkostlivě zatajil nepříjemné neduhy, které se na mě uslintaně valí. Vlna lítosti, odporu je naprosto marná, zbývá jen a pouze brodit se v myšlenkách, které nejsou vždy, byť i snad jediným, schopny zajistit přizpůsobující se možnost pokrývající celá kvanta nastalých situací.
Kupodivu černá voda teče i v noci. Zahlédnout bílou myšku na dně smetany je téměř nemožné, i když by člověk tomuto činu rád věřil a to nemálo. Spontánně otevírat dlaň s prosbou, aby vše odehrávající se na našich bedrech uvízlo právě v komůrce, kterou můžeme dokonale oddálit od zorného pole očí by napomohlo k vyřešení několika pocitů, které by alespoň po dobu potřeby utišili momentální zmatenost.
Dnešní ráno je jedno z posledních dobou obvyklých jevů přírody. Pootevřel jsem oči a zjistil skutečnost, že mi můj hafan opět hřeje nohy, spokojeně spí. S hřejivým pocitem jsem vmžiku vstal, abych zatáhl žaluzie, které byly dokořán otevřené a prpouštěli k ránu člověku nepřijemnou dávku slunečního svitu. Zatemněním lidské nory jsem docílil většího "spacího" účinku, který se následně projevil prodloužením doby snění o tři další hodiny.
Zdálo by se, že prodloužením spánkového režimu je člověk rázem odpočatější, avšak právě opak toho je blíže pravdě. Jakmile člověk přesáhne hranici adekvátního příjmu odpočinku pro celé tělo, začne se unavovat každou minutou proleženou v posteli. Není se tedy čemu divit, když je většina lidí, tvrdě a dlouze spících, dolámaná, bez šťávy, elánu. V mém případě se optimální hranice "odpočinku" a "únavy" otáčí kolem délky patnácti hodin, což je přiznávám opravdový extrém. Nejednou mi lidé říkají, že více jak třetinu života prospím.
Pátky jsou dny krátké. I když jsou z hlediska času stejné jako všechny ostatní kalendářní dny, pokud se probudíte téměř zároveň s odbíjením pravého poledne a k závěru s odbitím půlnoci zavřete oči, není možné, abychom jej nazvali dnem stejně takovým jako kupříkladu dnem večerjším. Nicméně, neznamená to však zhola nic. Práce je pořád stejně, povinnosti netrpělivě škrabkají po skle, jsou totiž připravené hned po probuzení vervat se do dutin čerstvě rozespalé hlavy a napáchat tam v co možná nejkratším čase, co možná největší chaos a zmatek. Obdivuju mnohdy sám sebe za odvážné kroky z postele, během kterých projdu zdí, přeskočím oceán a dopadnu na strop, na kterém jako malé dítě nemohu došáhnout na svůj zubní kartáček. Nepřipomínám slova "z postele vstát vždy pravou nohou". Upřímně se přiznám, že si nepamatuju nikdy, která byla "ta první", ale pamatuji si případy, kdy byly první ruce. Už delší dobu krotím svou podivnost, a proto dodržuji striktní pořádek odchodu částí těla z postele.
Po dojezdu k žákovi, kterého už se štěstím půl roku učím na knoflíkový nástroj jsem se ujistil, že budoucí hodiny budou víc a víc zmatenější, alespoň z prvních minut před domem. V mysli se mi utvoříl podivuhodně velký knedlík nápadů (reakcí) na potencionální situace. Rozhněvání nahradilo úsměv na tváři, slova odporu či obrany, souhlasu a pochopení. Po desetiminutovém přešlapování na místě jsem konečně dostal odpověď. "Kudy se dostanu dovnitř?" - samozřejmě vchodem přes sklep, jelikož je už bezmála dva měsíce k nenalezení klíč, který by usnadnil průchod do domu a i opačným směrem.
Úroveň mého učení je proměnlivá. Lidé musí pochopit, že i učitelé (obzvláště mladí) jsou lidé plní ideálů, bytosti s city, názory, pohledy, ti, kteří vnímají svět. Není tedy vždy zaručeno plné nasazení, o které se ale každou hodinu nepřetržitě snažím. Pravda je, že toto zaměstnání vyžaduje nesčetně velká pole trpělivosti a tolerance. Bez ní by se člověk během vteřiny utopil ve vlastních pocitech a výbuších hněvu.
Právě jsem zjistil, že jsem svědkem magického zjevení. Čas "22:44" se sice vidí každý den (pokud si jej člověk všimne), ale pokaždé to na člověka má nějaký dopad. Takové menší pobavení k závěru dne. A kdo říká, že k životu nestačí málo.
Při poslechu uklidňující hudby se tak trošku zbaběle odevzdávám okolnímu prostoru. Tělo se v intervalech návalu napětí chvěje do rytmu decibelů lijících se odhodlaně do uší. I přes všechny skoky, kroky jdu. Trajdám sem a tam a pokud dokážu ustálit svou mysl na přijatelný klid, mám stále důvod ráno vstát.
K mé osobě, která je už tak plná překvapení a to nejen mě samotnému, se přidá zanedlouho nový přírustek, který mi bude dodávat úsměv na tvář. Jméno je už samozřejmě vybráno, jelikož já si na jména občas potrpím. Překrásné dívčí jméno, které by nejednoho chytlo za srdce - "Ema". Jméno mé budoucí prvorozené dcery. Drobný přírustek bude po pár dotazů, pár chvil myšlenkových pochodů a příchodu konečného rozhodnutí, myška.
Můj nový "společník do kapsičky".
...
Ema.