"Úsměv mého života."

Dnešním dnem definitivně skončilo období školní docházky do ústavu, jelikož jsem si s trochou humoru vyjednal možnost vyzvednutí si vysvědčení za uplynulý těžce dobitý rok až v září.
Po příjezdu do školy jsem ihned využil času a vrátil knížky zpět do knihovny, jelikož, jak se znám, hlava děravá dělá divy a mohl bych i po návratu ze zahraničí divit, že mi na mailu visí upomínka za půjčené publikace. Sice jsem jednu z knížek zcela nedočetl, pár posledních kapitol, ale co zmůžu. Pokud nemá člověk na čtení náladu a chuť si to rozdat s kapitolami a převracením stran knížky, nemá to vůbec žádný smysl. Můžu se pak dočkat jen toho, že bezduše obracím stránky, předčítám text a po deseti obratech stejně nebudu ani v nejmenším vědět, co právě čtu, tedy, co se v daných řádcích uskutečnilo.
Po příjezdu domů nastaly toužebně očekávané letní dvou měsíční prázdniny, i když se musím upřímně přiznat, že mě tato informace nijak zvláště nebere skokem dostropu. Je to příjemné zjištění, ale necítím se na to vše dost načekaný, vyčerpaný pílí, prací a výkonem.  Bohužel (bohudík) je však tento neškolní úsek přede mnou a je na mně, jak si s nim poradím. Do začátku se zúčastním cesty do Anglie, kde si s trochou štěstí a mým nezapomenutelným šarmem najdu práci, která mě bude „živit“ a „zaměstnávat“ po dobu dvou měsíců. Pokud tomu tak nebude, což je ta krušnější varianta, kterou si stále dokola nenechávám v sobě připustit, se vrátím zpět do naší velebné země, naplánuju něco zcela jiného, budu velmi zklamaný. Ostatně, kdo by nebyl.
Ve volných chvílích, jako všichni mně podobní smrtelníci, uvažuji. Zrovna dnes, při takřka perfektním dni jsem uvažoval nad jedním lidským „rozhodnutím“. Který úsměv ze všech dosavadních viděných, slyšených úsměvů v životě byl pro mě ten (kupříkladu) nejhezčí, nejcennější, nejzářivější, nejzapamatovatelnější a tak nějak. Ať už jich bylo kolik chce a jelikož jsem člověk humorem omámen, bylo jich hojně, opravdu nespočet, mým zřejmě na mě nejpůsobivějším úsměvem (radostným zášklebkem) byl okamžik zcela prostý a promnohé zbytečný, nehodnotný. Bylo to kupodivu až tento rok, já při cestoval k Ostravskému nákupnímu centru Futurum. Vydal jsem se směrem k tramvajové zastávce, která je vzdálená od místa mého nálezu asi něco pár stovek metrů, když na přechodu zastavilo auto, konkrétněji autoškola, aby mi, jakožto správná jezdkyně, dala přednost. Právě ona mladá slečna v autě pokrátké chybě, kterou ji posléze instruktor vyčítal, mě „obdařila“ překrásným, milým úsměvem. Pro někoho bezvýznamný kousek času, pár kroků, ale do jaké míry mi tento nesmyslný „ksichtící se obličej“ rozradostnil den, to se leckomu nepodaří. Spontánní, účinná, bezchybná, v pravý čas v pravená skutečnost.
Avšak nejcennějším úsměv života je bezpochyby neodolatelné ksichtění mého skvělého kamaráda mezi kapky deště - vločky sněhu, tajného milence, prince, dospělého a rozumného muže - Maňáska. Svět totiž přichází o hodně, když se na jeho obličeji nepředvádí skotčivé koutky od ucha k uchu.
 Dnešek končí půllitrem bezové šťávy s vodou, hudbou linoucí sez reproduktorů. Otevřeným oknem mi do pokoje vjíždějí auta sjíždějící z Ostravsko-Frýdeckého koberce (rychloproudové cesty), za humny se od stěn okolních domů odrážejí hluky všech pachutí. Není čas jít spát, noc je ještě mladá, načnu další sáček piškotů, sklenici vody, ať mi do rána neumřu.