"Když se bojím, tak si zpívám."

Poslední den v týdnu pro mě bezkonkurenčně znamená možnost dohnat vše, co jsem nebyl schopen zmáknout přes daný týden. Počínaje samotným spánkem se seznam rozrůstá od položky k položce na tisíci stránkovou knihu, jejíž listy, na důkaz splnění úkolů, odtrhávám jen s lehkostí, protože za vlivu lenosti (čiré, lidské) mi nic jiného nezbývá.
Otevírám oči vždy na několikrát, protože člověk málokdy uvěří na první pohled, i když co se týče stavu zamilovanosti, stačí jeden pohled a mnozí skáčou radostí po hlavě. Odvaha ze mě dělá opravdového muže, rovnám nohy, odhrnuji peřinu, krátkým vyšvihnutím konstruuji své tělo do poněkud vrtkavé, avšak vzpřímené polohy.
Odbíjí půl dvanáctá „brzká“ hodina dopolední. Nenechávám ale své smysly oklamat, protože jsem seznámen s výskytem letního času. Čas posouvám o hodinu dopředu, (můj) svět se rázem probudil do odpoledního bytí, já jsem opět o něco starší.
Panickým během se rozbíhám do koupelny pod vodopád vody, který mi vždy nastartuje všechny závity, motorky v těle a pořádně rozproudí krev. Zformuje a zdokonalí pevné držení konstrukce z masa a kostí, zjednotvární po ránu ochablé rysy v obličeji. Nač smutnit, když se svět tak vesele směje?
Během přípravy obědu se vydávám po stopách včerejšího ztracení mého mobilního kamaráda. Po vynadání spolupachateli, „kabátu“ s mělkými kapsami, který v hambě zanechávám pověšený na háčku v předsíni (v zápětí během několika hodin padne rozhodnutí a nešikovný kabát nahrazuji toužebně očekávanou „Londýnskou bundou“), uvádím případ „hledání vypadnutého kamaráda“ do pohybu. Vytlačím ze sklepa kolo, před tím ho raději nafoukám, jelikož se mi dvakrát stav duší nejeví, jako optimální. Ke všemu v tomto počasí (prší, prší, jen se leje…) by jakékoliv menší podklouznutí předního či zadního (nedej Boha obou) kola mohlo znamenat nehodu. 
Venku opravdu prší, ale, i když prší, ještě nic nenasvědčuje tomu, že bych byl nějak naštvaný. Záleží, jakým stylem ona voda z nebes padá dolů. Pokud lije jako z konve, vše beru s chladnou hlavou. Pokud mrholí nebo se dešti moc nechce, nakrkne mě to o mnoho více. A právě v takovém prostřední jsem uháněl na místo činu. Promočený, propocený, s neustálým ubýváním dostupných sil a krajinou zákeřně dokazující, že zvládne nabídnout mému organismu větší a větší kopce. Po dobelhání, vydechnutí posledního zbytku obsahu plic dohazuji (opírám šetrně o strom) dopravní prostředek poháněn lidskou snahou, vytahuji trochu promoklý kus papíru s tužkou a začínám psát. „Dobrý den. Včera (dne …) jsem na tomto místě ztratil svůj mobilní telefon. Budu rád, pokud jste jej našel(a), když mi jej vrátíte…“ a podobně, jak už to u vzkazů psaných z posledních sil při stavu nejbližšího pocitu „zvracení a vyčerpání“ bývá. Po pěti minutách štelování kusu zřejmě bezcenného přání usazuji vzkaz mezi dveře garáže, která získala největší procentuální možnost k nálezu mého kamaráda. Na chvíli ještě vydechnu, naberu pár sil z ovzduší, je čas se vrátit domů na oběd. Stále s menší nadějí v zázrak a dobrotu lidského srdce nasedám na svůj bleskový dopravní prostředek. Vyrážím, už jsem hladový.
Příchodem domů jsem odstartoval spuštění obranných a ochranných opatření. Hovorem na bezplatnou telefonní linku svého operátora zablokovávám číslo, aby dotyčný nálezce nemohl zneužít mého studentského, skromného paušálu, čímž se také dozvídám, že novou sim kartu se stávajícím číslem si musím do čtrnácti dnů vyzvednout na některé z poboček operátora a pokud tak neučiním, budu obdarován nemalou pokutou. Je neděle, snad už včera nebylo pozdě (pohled člověka s „reálnýma očima“). Aby toho nebylo málo, nová sim karta stojí 400,-- Kč, což může být pro některé pouhé nic, avšak mně tato informace radost neudělala, ba právě naopak, svůj kabát, který se mimochodem nacházel už ve skříni mezi ostatními svršky, jsem ještě jednou na důkaz velkého nepokoje a nespokojenosti slil rozzuřenými slovy s menší radou do budoucna (ať už se to nikdy neopakuje).
Víkend už pomalu končí, zítra nástup do ústavu. Vše je otázkou času. Být či nebýt? Jsem Čech, nebudu si přeci nic namlouvat a vše přivedu na pravou míru. Mobil se mi nikdy nenajde. Oh, jaké překvapení. Během týdne navštívím policii, snad mi nějakým způsobem pomůžou.
Opět na mě padla tma a, i když mám ve svém jídelníčku mrkve jak vzduchu v plicích, nepřipadá mi, že bych bez světla viděl o něco lépe. Alespoň, že mi chutná. Vypínám počítač, ulehám do postele, zavírám oči, nechávám si snít a v duchu si zpívám, že zase bude lépe.