"Když už chodím na naši školu, tak čekám, že se kvalitně a relativně za krátkou dobu zblázním."

Po několika zjištěních musím konstatovat, že, i když si jako vyzváněcí melodii budíku dám sebelepší melodii, tón nebo písničku, kterou bych v jiných situacích mohl poslouchat do někonečna, jakmile se spustí v mnou určený čas, milovat nemilovat, v tu chvíli jsem schopný zahubit vše, co vydá jen sebemenší náznak zvuku, který by zachytily moje uši. Nesnáším budíky. Uznávám, že jsou nedílnou součástí našich životů a jako malí společníci nám napomáhají ke správnému využití času, ale někdy je to až příliš.
Každé ráno stejný šok. Každý den školy to stejné. ŠOK!
Ráno řve budík na mobilu, venku ptáci na stromu, který je nenápadně vysazen nedaleko okna, rodiče, když mě se jim poštěstí mě vzbudit. Když zařvu já, tak jsou pomalu i ptáci zděšení a ještě sem tam dostahu přes hubu, abych zklapnul. Co si to vlastně po ránu dovoluju ječet. K tomu se ve vaně málem svalím, protože proud vody, který by mě měl kompletně probudit, ochromí moje nohy, které cestou od postele k vaně nestihly nabrat potřebný dostatek sil k provozu.
Už párkrát se mi stalo, že jsem si za příjemného sprchování schrupul. Proto od té doby v koupelně zpívám (ono ráno se tomu zpěv těžko může říct). Nemá to nijaký zabezpečovací smysl, ale kdo by si po ránu pořádně nezavyl. Kdybych totiž přestal zpívat, tak mě nikdo ani nezaregistruje, jelikož v určitých dnech jsem ráno doma zcela sám a hafana jsem prozatím otevírat dveře a oživovat lidi nenaučil. (není čas, on pořád spí a mě není to srdce ho probouzet)
Pověsím na sebe hadry, abych vypadal jako student a ne nějaké individuum, které si školu spletlo s pracovním úřadem. Ulovím něco v lednici, napojím na záda batoh naplněný věcmi, o kterých absolutně nic nevím, většinou teda zabírají akorát zbytečné místo (a kdyby mě stopli policajti, tak budu zapírat, a že o ničem nevím) a pozvolným tempem vyrážím po jarních prázdninách vstříc novému dobrodružství do zaběhlého stereotypního chaosu (pro bližší pochopení – do školy).
Ráno se málem zabiju, ve škole se zblázním a zbytek dne abych se na svoje náklady regeneroval, večer se pak hodil do úsporného režimu, aby se mi rychle nevybila baterka.
Ve škole jsem odevzdal pár lidem, kterým říkáme učitelé, věci, bez kterých bych asi nepřežil pár následujících důležitých měsíců a pokecal s kamarády o radostech a starostech moderního mladistvého života.
Příchod ze školy domů registruje výhradně můj hafík, který mě s úsměvem na tváři a jazykem vypláznutým na stranu (jako kdyby ho kousla uslintaně šiléná kráva Ema) obskakuje, a to jen z jediného důvodu, abych se s nim prošel ven.
Nevděčné zvíře, místo, aby byl štěstím bez sebe a plazil se po kolenou, že jeho velevážený, skvělý, ničím nepošramocený, dokonalý, chytrý, vševědoucí pán přišel domů, tak mě prachsprostě využívá ke svým potřebám formou kňučení, sladce neodolatelných oček a tulení.
Nic nebude, taťka řekl, že s nim půjde, tak můžu Lukášovi, který s Pájou trajdal domů společně se mnou, hodit na flasku (flešku – jak se to vyslovuje, nikoli flašku, to je dost velký rozdíl. Mnohdy uvažuju co z těch dvou je člověku prospěšnější a důležitější) potřebné dokumenty k seminárce z MFF (manažering fiktivní firmy) a přilohy k podnikatelskému plánu. Venku se schyluje k dešti a moje ucho zavětřilo akutní prosbu o vyfocení pár snímků, které malý brácha potřebuje do soutěže, kterou pořádá časopis ABC. Jedná se zřejmě o vytvoření scény, kdy příšery napadají lidumilé město a další příšery, jako část hodného světa, jej naopak chrání a chrabě se obětují za záchranu lidiček z papírového městečka. K tomu všemu musí být scéna focena výhradně venku. Když slyším, jak kapky začínají bubnovat na okraj okna, decentně informuju a demonstruju, že už začíná pršet. Proto taťka s bráchou rychle a energicky vybíhají ze vchodu za barák, aby se nestřetli s kompletní oblevou, přičemž já se mlčky a moc nevzrušeně courám v několika metrech za nimi.
Blik, blik, cvak, cvak, cosi jsem vyfotil, div, že se mi neutopil mobil. Utíkám vláčným krokem slimáka opět pod střechu domu, předělám fotky do počítače, vytisknu, vyslechnu kritiku, že fotky nejsou tak ostré a barvy nejsou tak dobře barevné. Výmluva na blbé počasí a kvalitu světla v přírodním ateliéru bohatě postačila, konečně to mám z krku. Všichni jsou spokojeně šťastni.
Ještě než se zamyslím a vzpomenu si, co musím na zítra vše udělat, či dokonce se něco naučit, usedám k počítači a koverzuju s kamarádem (smysluplnou debatu o účasti na Red party je pro aktuální dění asi nejdiskutovanějším tématem).
Po pár větách se šťastně dozvídám, že kromě mé účasti a Matesovy, se akce zůčastní i naše kamarádky, což je přímo skvělé, protože společnost přátel, kteří spolu občas prožijou nějakou tu chvílku není vůbec na škodu, ba právě naopak. Když se ještě poštěstí přítomnosti foťáku, tak není co řešit. O zábavu bude jistě postaráno ve velkém.
Už bych si mohl konečně vytisknout papíry na prověrku z personalistiky, která mě zítra nemilosrdně čeká. Je sedm hodin večer, tiskárna se rozjíždí a vrže jakoby v pokoji nebyla sama (ve skutečnosti s ní byl v pokoji brácha, ale raději nebudu zapojovat fantasii). Když vyplivla mé požadované nesmyslné texty, odcházím se při barevné kamarádce (televizi) učit.
Čumím na papíry, do hlavy mi to zřejmě samo nenaskáče, tak s nemalým odporem, protože vím, že se to stejně musím naučit, hledám mezi těmi všemi písmenky nějakou logiku. Cosi podtrhnu, několikrát si přečtu a doufáním, že mi něcomálo uvízlo v děravém sítu paměti, odkládám papíry.
„Dr. House“, „Astin Powers“, i když mi přesunuli show na Primě a během vysílání „Zoufalých manželek“ spoluvysílají seriál „Mrtví jako já“, myslím, že na večer mám o zábavu postaráno, a proto se ještě nemíním zachumelit do pelíšku.
Památná věta a taky super hláška, která mi uvízla v hlavě.
„Pro člověka malé šáhnutí, ale pro svět tak velký zade.“ (Dr. House)
Unaven po náročném dni se opět uvelebuju do království peřiny a polštáře, na půdu matracového království.