"Nepovede se poprvé, nepovede se podruhé, nepovede se ještě tisíckrát. Nevadí! O to cennější bude PRVNÍ úspěšný vzlet."

A je to tu zase, opět a bez jakýchkoliv špatností, které člověku den ode dne znesnadňují život. Zase po nějakém tom čase (zřejmě asi až po měsíci) jsem dostal chuť a také náladu na to, abych něco napsal. Dny se pomalu krátí a prázdniny už pomalu zase odchází na roční přestávku, během které člověk, i když si řekne, že příští rok udělá zase to a ono, co se stane a co se nám může člověku připlést do cesty.
Dneska opět normální den a jelikož je neděle (den z víkendu) netrápí mě ranní časné vstávání, jelikož, když už to řeknu narovinu, nemám práci. V práci jsem skončil už ve čtvrtek, protože "umývání oken", co mi domluvil kamarád, jsem měl "zarezervováno" jen na čtyři týdny, které, aniž bych se nadál, jsou ty tam (neboli pryč). Takže nezbývá, než si najít jinou práci a vzhledem k tomu, že tu budu už jenom do 28. srpna, o to těžší je si něco dobrého najít, pokud však nechci držet za 4 libry na hodinu ceduli s nápisem "Fast food 24 hours" (v nejhorším případě ano. Přeci jenom peníze jsou peníze a člověk je dneska už, aniž by si to někdo připustil, potřebuje. Ale mám přeci na něco jiného, alespoň základní (minimální) plat (mzdu), která tu činí 5,56 liber na hodinu čistého).
Mám tedy čas na nerychlé vstávání. Po prvním pohledu na mobil (nový mobil, který jsem si koupil tady v Anglii) mi napověděl, že nemůžu být tak aktivní, a proto (asi ve 8:15) jsem s pokračováním zalehnul, přitulil se k Mrněti a spokojeně spal se sny v hlavně nadále. Druhý pohled byl něco málo o dvě hodiny později a to už jsem i krátce usuzoval, jestli už nemám vytáhnout alespoň nohu či ruku z pelechu, ale opět mě zmohl pohled na klidně vedle spícího partnera, který si hlavu s časem vůbec nelámal. Až třetí pohled mě probral (ne doslova probral, ale hlava zavětřila myšlenku, že sice pořekadlo "ranní ptáče, dál doskáče" ve vší stoprocentnosti nenaplním, ale alespoň nebudu spát jako pecivál do (možná pozdních) odpoledních hodin.).
Vzhůru tedy ke hvězdám, ať nebe halí každý kout stínem, my budeme se usmívat a se svými zářivými úsměvy budeme vše pokrývat nebývale nesmrtelnou radostí. Trocha zamyšlení přeci neuškodí a, když člověk nevstává zrovna ráno, tak nevidím problém.
Konečně jsme vstali (píšu my, protože se probudil i druhý konec mého světa a podotýkám, že bez mého přičinění (tedy myslím si to)). První vykročil na zem Dan a já mu s lehkou leností kráčel v patách. Vzal jsem si věci, že se půjdu (každoranně) osprchovat, abych nestrašil lidi celý den, ale vše ztroskotalo na pomyšlení a pohledu na postel s vábně vyhlížející peřinou, a proto nezbylo nic jiného, než se spokojeně opět uvelebit do pelechu, avšak ne na dlouho.
Už jsem definitivně vstal, dal si sprchu a mašírovacím tempem si to šinu do kuchyně, abych se "po ránu" trochu najedl. Zastihnu Moniku, které odevzdám mobil se zprávou, která byla původně adresována jí, bohužel však číslo příjemce se s její osobou vůbec neztotožňovalo. Budiž, i chyba se občas vloudí. Dobrou chuť, hlavně slušně a nemlaskat.
Je to opravdu urputně zajímavý den. Člověk vstane kolem 11:45, než se naděje je 17:00. Čas letí jako o pohár, ještě, že chodíme spát kolem půlnoci nebo jedné (maximálně dvou) hodiny ráno. Člověku pak nepřipadá den tak krátký, i když s venkovními aktivitami, ke kterým potřebuje nutně světlo, se musí v určitou chvíli navždy rozloučit (tedy ne navždy, jenom do příštího dne).
Co máme tedy dneska na programu? Mrně si koupil novou hračku. Skateboard, takový giga s padákem, takže je o zábavu postaráno a úsměv na jeho tváří a celkově zář, kterou má kolem sebe nenapoví nic jiného, než, že se na to opravdu s parádou těší. Není se čemu divit, kluci většinou vyrůstají v muže až v pozdním věku. Já sám si hraju ještě občas s vláčkama nebo plyšovýma medvídkama. Nevidím na tom nic špatného, dobře se u toho člověk uvolní. Hold děti v každém věku a o nás dvou by to člověk řekl nejednou.
Pozbírat pár věcí, nezpomenout padák (draka), protože ten je celým programem a vychází se. Poslední zavolání "máte klíče" s odpovědí "ano mám" (Martin). Dveře se zavírají. Dobíháme na autobus, usedáme s lehkým škádlením mě a Mrněte dojíždíme na Golders Green station, odkud putujeme směr park (nevím název, protože, i když mi ho Monika říkala, já si jej ani z té nejmenší části nezapamatoval). Krásné malebné anglické trávníky, všude čisto a rozlehké loukoparky naznačují každému, že se může v pokoji uvelebit, zavřít oči a relaxovat. My to využili právě na pouštění "draka". Dokud je aspoň z části moudré počasí, tak na nic nečekáme, roztahujeme draka, vážeme uzlíky, natahujeme špagátky. Vítr fouká, jde se na věc.
Vše proběhlo hladce. Nafotili jsme pár snímku, jak letícího "draka" tak bez života klesajícího k zemi. Času bylo opravdu málo, protože se spíše zdálo, že slunce si svou procházku rozmyslelo a místo, aby poputovalo k nám na loukopark, tak nás během ani né chvíle opustilo a slunečné počasí bez mráčků (s občasnými mráčky, aby se neřeklo) vystřídal déšť s takovým tím jedním velkým bílošedým mrakem, kde konce člověk nevidí. A co, ještě pár nevinných pokusů, hlavně, že fouká.
Konec dobrý, všechno dobré. Sice zmoklí jako slepky, ale zábava byla. Aspoň Monika říkala, že na nás dva byl opravdu hezký pohled (ve vší srandě a popukání). Docházíme k nádraží, nastupujeme do autobusu a plní dojmů s přáním slunečného zítřka na další zkoušky (slunečného a větrného zítřka) opět jedeme, ale pro změnu směrem domů. Mrně vystupuje dříve, protože odchází do "hospody" si sednout, já otevírám dveře, svlíkám mokré oblečení a putuje po schodech do kuchyně pro něco k jídlu. Rozhodli jsme se, že si uděláme pizzu. Máme poslední korpus a celkově to bude "vaření co dům dal". Dobrou chuť
Musím sám uznat, že tohle jsou první prázdniny, které si naprosto stoprocentně užívám a nejen z toho důvodu, že mám kolem sebe skvělé lidi, jsem tu se svým klukem, jsem v jiné zemi, v "jiném světě", ale z toho důvodu, že uběhl teprve měsíc a člověk si dokonce myslí, že je tu i déle. Čas, i když plyne neskutečnou rychlostí, přeci jenom často zastavuje. Každý má pak větší šanci se rozhlédnout kolem a uvědomit si plno věcí.
K večeru se pak přitulím ke svému princi, který si píše s kamarádkama na icq, zavřu oči a vzpomínám, jaké TELE jsem byl na našem prvním rande. Pomalu až nahlas se směju, když si představím jaký občas dokážu být "blbeček", když se jedná o seznamování s novými lidmi. Často nemůžu uvěřit, že jsem se tak choval a ještě více si říkám, že mě ti lidi vůbec mají rádi. Ale co nevyřeším neřeším. Komické to je, to připouštím, i já jsem se tomu doslova bouřlivě řehnil. Nějak se začít musí, doufám, že už začínat nikdy nebudu moct.
Den končím sledováním filmu. Je to obvyklá večerní činnost. Koukám se většinou sám. Pravda, s klukem by to bylo o moc lepší, i když ten by zase usnul (nemám mu to za zlé, ba právě naopak. Není nad pocit, když mi v posteli usne "manžel" (s trochou, kdo ví?, nadsázky). Já ho pak uložím, přikryju a jde se závěrečně spát. On se pak občas přitulí a celá noc je dokonalá. To je další věc, která je na těchto prázdninách tak okouzlující.
Vypínám počítač, všude je klid, zítra je pondělí. Jeden den prázdnin, jeden den s nim, jeden den života, další překrásný den. Usínám a už se zase tak moc těším, až se vzbudím. Hvězda zhasla a všichni z města odpluli za sny.