"S námi můžete zpívat falešně, i když vám v hlavě zní ta PRAVÁ melodie."

Už jen samotné ráno mě přimělo k myšlence prvního důvodu, proč lidé odevzdali své životy do rukou času, který je častokrát svazuje natolik, že, byť vědí, že není cesty zpět, si stále pouze na něj stěžují. Důvode je, aby se každý, této formě omezování, mohl divit.
Uvedu příklad, který jsem měl to štěstí osobně dnešního rána prožít. Ničím nenahraditelná slast spánku, jak už to bývá, je zborcena hlasitým zvukem budíku, který jsem si už předchozí den nastavil. Pondělí, kdy první hodina patří jedině povinnému klavíru, mi vždy napoví, abych příjel do školy brzo, abych měl dostatek času na cvičení před samotnou hodinou. Klavír začíná v devět hodin ráno, budík nastaven na půl šesté. Koukám na mobil, koukám na hodiny v čele pokoje, které jsou už nějaký ten den správně přetočeny na letní čas. V hlavně mi šrotuje myšlenka. Mohu si pospat ještě půl hodiny, ta chvíle, kterou ztratím, mě přeci nemůže nijak ochudit. Zavírám oči, snažím se usnout. Probouzím se (sám od sebe, jelikož si natolik věřím, že nepotřebuji přenastavovat budík na nový čas) a zjištuji, že je o mnoho více minut později, než jsem v původním návrhu plánoval. Jak je to možné a kde se stala chyba, to se nikdy nedozvím. Oddávám se radostem lenošení v posteli, přičemž stále sleduji ručičku minutového času. Dnešní ráno nedopadlo dobře, snad nastávající den bude o něco více příjemnější a ohleduplnější na člověka, který je časem zmaten natolik, že je rád za uvědomění si faktu, že nemá platný měsíčník, tudíž je odsouzen ke koupi nového, což vyžaduje odchod z domu ne pět minut po celé, ale minimálně pět minut před celou. Oh, jak dokáže být čas tak svazující.
Po třech patrech namáhavých schodů, na hřbetě celý svůj svět, v srdci prázdo a blížící se infarkt docházím do svatyně všeho kouzla, inspirace a společnosti lidí stejného druhu. Umlácen bolestnými výkřiky zad, úděsným pohledem sucha v krku a bezvládně válejícím se zbytkem dechu jsem konečně doma a mám téměř 40 minut na zpracování všech možných informací a vědomostí o hře na klavír, abych podal paní profesorce výkon, se kterým bude spokojena.
Hodina „H“ začla a hned při startu vřele a přátelsky zdravím, jelikož vím, že tato věc vždy zabere. Vidím, že pracuje, a proto těchto výhod využívám a hraji co mohu, jelikož ne každý člověk dokáže dělat několik věcí naráz, obzvláště, když u alespoň jedné musí opravdu přemýšlet. Hodina se vyvíjí dobře, tedy dobře v můj prospěch. Paní profesorka dočmárává do tabulek poslední jména odsouzenců na zástup některých nedostavených, beru do rukou jednu z posledních věcí, které jsem si na dnešek měl připravit. Vchází další kantor učící povinný klavír, který nás vyrušuje v debatě o koncertraci při hře, letícím času (opět ten nezapomenutelný životaukusující červ „čas“) a tím moje virtuózní působení na poli amatérské slávy končí. Loučím se se slovy shledání v blízké budoucnosti (to je příští úterý). Svým způsobem, co jsem zahrál, to jsem zmrvil, avšak reakce posluchače a učitele nebyly až tak v souladu s mými představami o její nespokojenosti, tudíž zase taková tragédie to nebyla. To ale neznamená, že jsem rád. Vím, že jsem nebyl ve své kůži a příště to jak jinak než napravím.
Němčina je vždy běh na dlouhou trať s tím, že nikdy nevím dostatečně dopředu, zdali běžím trať bez překážek nebo s překážkami, maraton, či triatlon ve vysokohorském terénu. Mám-li se něco naučit, chce to dobu, po kterou své smysly nasměruji na daný cíl. V duchu si opakuji téma, které bude zkoušeno, v posledních pěti minutách před ohyzdným zvoněním, které rve všem uši, dopisuji domácí úkol, který jsme nám byl přes víkedn nadělen, očekávám, že prolomíme ledy a všechny ve třídě poctím mluveným cizojazyčným projevem na téma „můj denní program – das Tagesprogramm“.
Dvě hodiny volného dovádění na oboru a vychutnání si obědu, který podle popisu na nástěnce ani z nejmenší části nejím. Popravdě jsem si tento den zapoměl odhlásit jídlo, proto budu zápolit s těžkým nepřítelem ať už se mi chce či ne, jelikož mám velký hlad.
Jídlo vypadá vzkutku školsky. Bramborová kaše, žlutá jako barva domu, který stojí v sousední ulici, fileta s brokolící, kterou by člověk nesnědl ani pohledem, polévka, které by si nečichla ani ta největší prasata. Ve zkutečnosti bylo vše v naprostém pořádku, ale v první dojmu mě jiná slova nenapadla. Alespoň si zobnu kaše a okusím dvoubarevný salám. Nic tím nezkazím a jídlo se nebude zdát nedotčené.
V několika okamžicích, přesněji při našem nastávajícím odchodu, se do jídelny přiřítila Verča a mně nedalo jinak než, že si s ní krátce pohovořím a tedy zůstanu na nějaký okamžik navíc. 
Z dějepisecké písemné práce mám dobrý pocit. Z osmi otázek jsem plně napsal pět plus dodatečně jednu, která sice asi nesplní očekávání pana učitele, ale napoví, že k ní vedu mírné povědomí a nejsem zase až tak tupý, jak na první pohled můžu mnohdy působit. Na otázku: „8. Napište vše, co víte o 1. Křížové výpravě.“ jsem sebejistě odpověděl: „1. Křížová výprava je jedna z 8 křížových výprav, která se během 200 let uskutečnila za účelem šíření křesťanství a útoku proti nevěřícím.“.
Odpověď za všechny prachy a pokud mu bude stačit, tím lépe pro mě. 
Hlavní obor se nezdál nijak složitý. Zahrát soutěžní program a odcválat si za svým. Program má dohromady dvacet minut nelehkých skladeb. Střídají se nejen tempa a dynamická výstavba všech částí, ale také charakter jednotlivých skladeb, ba i charakter jednotlivých částí jednotlivých skladeb (k zamotání toto). Při prvním překlepu hned v prvních taktech první skladby mého prvního přehrání celého programu před paní profesorkou jsem na tutti věděl, že i to málo, co v následujících minutách zahraju (vyloudím z nástroje na mně posazeném) nedopadne ani v těch nejnaivnějších představách dobře, natož podle představ naproti sedící posluchačky. Nu což, i mistr tesař má někdy v hlavně bordel.
Po příjezdu domů ještě stále září slunce a den je v plném proudu. Všehovšudy nic dohromady na práci, splním večerní procházku s mým netrpělivě mě vyhlížejícím hafanem a jisým způsobem unaven usedám na židli k počítači, abych se opět napojil na už delší dobu trvající marathon shlížení seriálu „Futurama“. 
Poslední dobou mám „pevně stanovenou“ hodinu odpojení všech zařízení (nejen počítače, ale i sebe) a vklouznutí pod objímající ruce mé noclehárny. Odbila jedenáctá hodina večerní, naposledy jsem se napil, ulehám, zadržuji dech a čekám na další den (pokud možno vždy lepší než ten předchozí).