"Naschvály a komické chvíle se dějí každému z nás, nicméně jejich počet se odráží právě od okamžiků, kdy a jak často se jimi necháme napálit."

Že já pakuň blbý šel spát až kajsik v jedenáct hodin večer, pomalu o půlnoci. Dneska jsme vstávali v 5:30 hodin ráno a mělo to celkem pádný důvod. Pojedeme na exkurzi do dolu v Paskově. JUPI! Kdo by se netěšil, kromě raního vstávání, které fakt nesnáším a čekání asi pět minut v zimě u cesty, kde člověk čeká na auto, které ho doveze na místo, se celý den báječně vydařil.
Ohledně toho vstávání. Jsem opravdu dobrý člověk, hodný, ke všem milý, upřímný, společenský, ale jakmile mě ráno někdo budí, tak jsem nesnesitelně hnusná stvůra, která nedopřeje pomalu ani mouše dýchat. Opravdu se za to všem omlouvám, ale na tohle jsem velmi háklivý. Jakýkoliv zvuk budíku, hlas probouzející ze spánku bezmilosti dokážu srazit na kolena, aby prosil pro odpuštění, že si to dovolil (nepočítá se partner, od toho bych se nechal budit pořád. Jednou se mi ale stalo, že mě partner budil a při pohybu v němu, kdy jsem mu chtěl dát pusu, jsem tak nějak usnul. Pak mě nečekaně nemohl zase půl hodiny vzbudit. Hold i to se stává. Asi perný den). Jsem tvrdý, razantní a nestydím se za to, jelikož se dokážu vždy vzbudit sám a nepotřebuji k tomu cizího člověka, ne-li ještě věc, abych pomocí ní začal den. Ráno bestie, ale po zbytek dne normální, mírumilovný člověk, kterého jistě každý rád pozná.
Tak tedy začal den vzrušjícího procházení škvírek, cest, a tunelů. Alespoň jednou za čas jsem si konečně připadal jako krteček v pohádce, i když moje kalhotky s kapsami měli podobu spíše roztrhaných, nikdy nepraných hadrů, do kterých bych se vešel ještě třikrát, a které mi díky pásku, který taky nevypadal nějak konstrukčně spolehlivě, zázrakem držely. Vyfasovali jsme oblečení (pokud se to oblečením dá nazvat, spíše pár hadrů, abychom nevzbudili u žen, které byly společně s námi ve skupině, mravní pohoršení), lampy (tyto lampy svítily neomezeným proudem světla neomezeně dlouho, bohužel na omezenou vzdálenost, i když i tohle by se dalo zpochybnit), rukavice, záchranné masky, nakolenky (takové chrániče, abychom si nerozřezali kolena při putování sekcemi) a taky helmu (původně byla bílá), aby nám hlava neutržila zranění. Ano, bylo velmi chytré mít na hlavě helmu, jelikož mému ctěnému bráchovi, který vše absolvoval se mnou, bylo poštěstěno nemálo ran do hlavy. Kupříkladu, když jsme seděli na místě, kde obvykle horníci odpočívají, brácha při odchodu narazil nejednou do kolem se linoucích tyčí. Nevím jestli je to výškou nebo opravdovou nemotorností, protože já jsem hlavou nikam neměl nutkavý chtíč razit, přičemž Marek tomu byl pravým opakem. Jednou je to řetěz, podruhé strop, potřetí trubky, no komedie přímo na oskara.
Prvně jsme sjeli výtahem do nejhlubšího patra (nejhlubší patro je 5. patro, které se nachází v hloubce 1 121.1 km pod zemským povrchem). Teda člověk by nevěřil, co je to za jazdu, sviští to jako po másle. Než jsem stačil zaregistrovat v jakém patře jsme, už se otevírala klec a my celí nadšení vyskakovali (no, prostě jsme jednoduše vyšli, protože s tím vším, co na nás navlekli a pověsili, se těžko dalo udělat něco, čemu by se po pravdě dalo bez pochyby říct „skok“) a upalovali k důlnímu vláčku s přípravenými vagónky, do kterých jsme po dvojcích (já a s bráchou, jako obvykle) nastoupili, a který nás dopravil do asi půl kilometru (neli více) vzdáleného začátku naší exkurze. Přiznám se, bylo to takové malé pendolíno s tím rozdílem, že hluku to udělalo více, než bourání Pražského hradu.
No a už se celou dobu jenom lezlo. První normální sekcí, kde strop neklesl pod 2,5 metru do výšky a pak přišel zvrat. Jdeme, jdeme a najednou, STOP! A lezeme škvírkou asi 300 metrů, která má rozměry 2 x 1 metr (šířka chodby x výška chodby) s tím, že vedle nás byl metrový dopravník uhlí, takže kdo trpěl klaustrofobií, tak bych mu nedoporučoval se v těchto místech pohybovat, nemluvě o prachu, kterého byli ve vzduchu tuny, vedru, jelikož jsme byli pod pvrchem a hluku, když zrovna spustili dopravník se strojem, který odrypoval a nahrnoval uhlí na dopravník, který jej dále sunul směrem k povrchu.
Po, doslova, doplazení se do chodby s optimální výškou už exkurze nabrala na nenamáhavosti a my se blížili ke zdárnému konci celé akce.
Aniž bych se dotkl jakékoliv části těla (obličeje, noh, rukou, hrudi), až jsem tomu nemohl uvěřit, byl jsem kompletně černý (logicky od uhlí, od čeho taky jiného, že?). Černý jak černý, to by nevadilo, ale když pak člověk zjistí, že to nejde ani umýt, a když už se poštěstí dostat z obličeje vší černota, tak všem zbydou černé kruhy pod očima, jakoby si zrovna nechali udělat linky. Ano, může to přidat na atraktivitě vzhledu, ale v této situaci zrovna jako playboy nebo nějaká lehká holčina vypadat nepotřebuju. Aby toho nebylo málo, tak jako správný inteligentní člověk, po tom, co jsem uklouzl na vlastních žabkách, které jsme vyfasovali, přivřel si prst ve skříňce a málem vyhodil svoje ponožky do koše, jsem si (ne omylem, bylo to plánované, akorát mi nedocházely předtím následky) do očí při umývání vetřel trochu starého důlního mýdla (ne že by bylo nějak odlišné, jenom bylo na dole už asi nějaký ten pátek). Abych nedal znát ve společnosti to, že mě ty oči kurevsky začaly pálet, odebral jsem se poslepu ke své sprše a snažil se ze všech sil odstranit skutečnost, že opět zvítězila moje vlastní, po léta pěstovaná, debilita. Umytý a dokonce naživu pak společně s bráchou a lidmi, kteří nás dovezli a odvezou, odcházíme domů.
Překrásný den, sice je teprve 12:00, ale tak co, bylo to vyčerpávající a vzrušující. Potil jsem se jak prase, špinavý jak spinavá kráva Milka a unavený jak slimák po maratonu, ale stálo to za to. Doufám, že příští rok pojedeme znova.
Zbytek dne, až po společnost mojí bervné kamarádky, se neudálo nic natolik zajímavého jako tomu bylo v případě exkurze do těžkého života jedné profese.
Zítra je škola, ulehám do světa nepřeberných, fantastických a vysněných představ. V podstatě každý večer umírám, ale jen na chvilku, protože ráno zase musím vstát.