Ahoj@napiš.cz. Ozvi se!

Během nevelké chvíle byly dopisy a jiná korespondence nahrazena elektronickou poštou. Z důvodu rychlého vývoje dnešní „moderní“ doby se dopis psaný rukou či na stroji stáhl do ústraní a nechal volnou cestu jiným, vyspělejším technologiím. Snad každý z nás v posledních letech použil nebo stále používá mail k dopravě informací druhé osobě. Je to místy přínos, ale pro některé lidi tyto produkty moderní doby nemusí znamenat ulehčení, ale přítěž. Být v mladší generaci je částečná výhoda. Vyrůstáme ve světě, kde je prakticky nutnost umět na počítači, pracovat na něm nebo třeba poslat elektronický dopis. Mail, jako takový, je používán ve velké míře. V práci, ve školách, ale také jen jako prostředek komunikace s přáteli nebo náhrada starých pohlednic.
Elektronická pošta, nebo-li mail, si přiznejme, je velkou součástí našich životů. Pro někoho představuje doplňek každodenních aktivit, pro někoho velmi důležitou věc, která usnadňuje jeho práci a šetří čas.
Když se nad tím zamyslím, mail, i když není živá osoba či zvíře, bychom mohli teoreticky zařadit do zástupu přátel, které máme. Je, alespoň pro lidi, kteří jej často používají, opravdovým a také užitečným společníkem a přítelem. Denně nám dělá příjemnou i neméně příjemnou společnost, oslovuje nás, poskytuje cenné i zcela bezvýznamné informace. Je tlumočníkem, hlasatelem, poštovním úředníkem. Dokáže nás rozesmát, rozplakat, naštvat a oslovit. Nemá fyzickou podobu, ale každý si ho utváříme dle svého obrazu. Barevné vlasy, klaunský nos, pusu plnou vtipů a legrační skotačení, které nenechá nikoho v klidu. Kdo by se nezasmál, když srší zábavou. Ztuhlá tvář, vážný pohled, staré oblečení, asi se něco stalo, když jsme smutní. Povídá jako z otevřené knihy. Napínavý děj nás unáší, romantika, zklamaná láska a dojetí. Mnohdy i slza ukápne. Má mnoho tváří, je vším na co si jen vzpomeneme. Poví, rozhlásí a oznámí vše, co jen si budeme přát. Plní naše tužby, někdy i rozkáže, co bychom měli udělat nebo připomene, co nás čeká. Zajímá-li nás něco, snaží se nám ulehčit hledání a nevíme-li něco, ze všech sil se nám pokouší najít mnohdy zapeklitou odpověď. Pro některé je vším. Princem, který na nás mává z druhého břehu. Pro některé je jen pro legraci. I když ho opustíme, je stále blízko nás a jenom čeká, kdy jej opět budeme potřebovat. Mluví naší i cizí řečí. Snad jediné co by se mu dalo vytknout je, když udělá nějakou špatnost, málokdy nám nahradí škodu nebo se alespoň omluví.
Pomocí něho se sami prezentujeme druhým. Je našim obrazem, zrcadlem, do kterého když se podíváme, něco napíšeme, tak vidíme „naši tvář“. Stává se naším vyslancem do světa, do známých i zcela neznámých míst. Můžeme jej pojmenovat. Dáme mu tedy identitu a vždy, když se k někomu „zatoulá“, ať už správně nebo omylem, slušně se představí, aby všichni ostatní věděli, odkud je. Nemá city, ale dokážeme mu je dát. Slova, kterými jej zdobíme někdy i ukazují, jak moc si ho ceníme a jak moc si ceníme jeho služeb, které pro nás dělá. Je pravou i levou rukou, pomocníkem jak v nesnázích, tak i situacích, kde víme, co přesně dělat.
Možná se tomu nedá uvěřit, ale kráčí vedle nás častěji než například někteří naši přátelé. Dělá pro nás vše, jen aby nám mnoho věcí usnadnil. Jen málokdo si uvědomuje, kolik času se nám snaží ušetřit. Proto bychom měli být rádi a šťastni, když nám někdy napíše Ahoj@napiš.cz. Ozvi se!