Jak ten čas letí. Už je to měsíc, co mám Niki a Wiki doma. A za tenměsíc udělaly holky pořádný pokrok. Nejen že rostou jako zvody, alehlavně si na mne už zvykly a už se mne nebojí. Stačí zašustit spytlíkem s granulemi a už jsou u klece. A když jí otevřu? Ochotně mivlezou po ruce až za krk. Tak věřím, že časem budou reagovat i nazavolání. Pravda, v noci občas nespí a dělají rachot, ale vždyť jde odětičky a k těm se musí třeba i o půlnoci. Za to si ale zvykly vstávatv sedm hodin ráno, když musím do práce. Takže teď mám pravidelnýbudíček i bez budíku, ať už do práce jdu či ne. Ale stejně je mám rád...

Tak jsem se dal na aktivní sporty :o). Zima už je sice pryč, ale u bruslí jsem zůstal. Nějaký ten den zpátky jsem si koupil inlajny a vlastně jsem na ně nalákal i dalších pár lidí. Někteří už na to i doplatili. Např. kolega z práce si při pádu zlomil kůstku na pravé ruce a dobruslil. Alespoň prozatím, než mu to sroste a sundají mu sádru. No taky jsem se vysekal, když jsem na nich stál poprvé, ale naštěstí bez následků. Chodili jsme bruslit snad každý den, třeba i pozdě v noci za tmy. No proč ne, alespoň máme celý okruh pro sebe a nikdo nás neruší a nikdo se nám neplete pod nohami. Tedy spíše - nikomu se nepleteme my. :o) Po čase však byl okruh málo a tak jsem si po inlajnech koupil i kolo. A dnes jsem ho poprvé pořádně otestoval...
     Již od svého východu sluníčko krásně svítilo a hřálo a na obloze ani mráčku. Ideální počasí, kdy vyrazit do přírody. Několik dní zpět jsme se s kámoškou domluvili na malou vyjížďku, až se opět udělá hezky a dnes k tomu byl den jako stvořený. Její kolo ovšem potřebovalo malou resuscitaci a tak jsme se na hoďku ztratili v garáži. Pak už se ale mohlo vyrazit. Nejdříve skrz Karlovými Vary, ale pak už přírodou kolem Ohře přes Svatošské skály do Lokte. Ideální cesta, kde nabrat pozitivní energii a nasát přírodu kolem. Malé občerstvení  na zahrádce jedné restaurace pod hradem /palačinky byly výborné :o)/ a pak zase hezky zpátky. Ujeli jsme na první trip slušných 40 kilometrů a už se můžeme těšit na další. Kam? To se ještě uvidí...

Je nedělní pátá hodina odpoledne a na zimáku v Karlových Varech právě začíná poslední zápas letošního play-off a vlastně poslední zápas vůbec, neboť příště už se můžeme těšit na novou halu. No ale já u toho bohužel nejsem. Mám fotbalový zápas a tak registruji vývoj hokejového zápasu pouze z doslechu diváků. První třetina je tragická - 0:3. Bijme na poplach! Z fotbalu se ovšem vracím za stavu 1:3 a když už jsem před domem dole u vchodu, slyším jásot z okolních oken: "Góóól!!!" Už je to jen o jednu branku. Třetí třetinu si pražáci už ani neškrtli a vítězství bylo doma - 4:3. Karlovarská Energie se tak poprvé ve své histotii stala mistrem ligy a mohlo se jít slavit. Městem šel průvod několika set fanoušků, takže policie musela blokovat i dopravu. Šlo se centrem, kolonádou a vymetly se kdejaké uličky. Ne všichni lidé ovšem měli pro toto pochopení a tak například z okna letěla voda na hlučící dav. Odpovědí bylo, jak jinak, ještě hlučnější skandování. Kolem 23:00 se pak fanoušci začali pozvolna rozcházet. Někteří domů, většina do hospod a jiných podniků. Lépe už předvelikonoční víkend zakončen být nemohl...

Na pátek jsme si s přáteli domluvili bowling. Jistě, nic neobvyklého, hraje to kde kdo. Ale zmínit se musím, alespoň ve zkratce, protože jsem si vylepšil svůj osobák. První hra byla nic moc, ale ta druhá se mi docela podařila a nahrál jsem na mne neuvěřitelých 143 bodů. Pro mnoho z vás to bude jistě k smíchu, ale já jsem rád, když se dostanu přes hranici 100 bodů a tak je toto číslo na mne něco neuvěřitelného. Hru jsem samozřejmě vyhrál a teď už jen čekat, až se zase zadaří a přiblížím se třeba k hranici 150 bodů...

Začátkem týdne mi volá kámoš, jestli bych se k němu ve středu nezastavil na telku fandit karlovarské Energii a že pak jdou s partii hrát do Nejdku hokej. No proč ne, dobrý to program. Už je to hodně hodně dlouho, co jsem si nechal z adresy trvalého bydliště poslat brusle, abych mohl hrát, dokonce jsem si kdysi koupil i novou hokejku, ale zima je skoro pryč a já na bruslích ještě nestál. Vlastně už si ani nevzpomínám, kdy jsem na nich stál naposledy, ale hádám, bylo to nejspíše ještě v době, kdy jsem bydlel na Moravě, což už jsou čtyři roky. Sice mne před několika dny přepadla chřipka či jaká to viróza a vlastně mne ještě ani neopustila, ale odvážnému štěstí přeje, řekl jsem si a šel jsem do toho. Hokej v televizi nedopadl dobře, vlastně dopadl úplně tragicky a tak o to víc jim ukázat, jak se to hraje. ;-) Vyjíždímě směr Nejdek. Projíždíme Hroznětínem a cestou do mírného kopce se nám najednou přímo před autem zalesknou dvě očka. Uprostřed cesty stojí  srnka. No byla to nějaká mega srnka, takže asi spíše laň. Hůře vidět, řekl bych, že tam stojí kráva. Takové to bylo monstrum. Naštěstí k incidentu nedošlo a na místo jsme dojeli v pohodě. Ale druzí možná takové štěstí neměli, protože nás tam nebylo nikterak hodně. Osm lidi znamenalo hrát čtyři na čtyři. Takže žádné střídání, ale hodinu v kuse. Myslím, že se z chřipky stane má pokrevní sestra. Kašel jako tuberák či kuřák závislák anebo důchodce před smrtí. Asi tak nějak jsem si připadal. Nicméně hokej se vydařil, náš tým vyhrál a já jsem si dal dva góly. Co na tom, že se mi ke konci udělalo trochu nevolno a po návratu domů přišla na návštěvu ještě zimnice a zvýšená teplota. Hlavně, že se den vydařil...

     Už je to dlouho, co jsem tady naposledy něco napsal. Ne že by se nic zajímavého nedělo, spíše naopak, ale tak nějak den za dnem plynul jako voda v divoké řece a najednou úplněk vystřídal nov, nov vystřídal úplněk a je takřka o jeden kalendářní měsíc více. A přitom bych se tady mohl krásně rozepsát třeba o dvou pestrých návštěvách v Praze, nebo o hádce s prodavačkou v jednom supermarketu či závodu na dálníci a to s požárním autem se spuštěnými majáky, ale hlavně o své čtrnáctidenní dovolené na Moravě. No, i když tady možná v některých případech raději ani ne. Ne, kecám. Ale hlavní důvod je zcela jiný...
     Dát si na ICQ a na líbku do statusu "25.3. budu mít mimi :-)" byl zdá se docela dobrý tah. Ne jeden člověk vyzvídal a zjišťoval, co se děje. Zvlášť, když se s některými vídám zřídka kdy a u každého z nás se mohlo změnit ledacos. Ale tak, kdyby to bylo jak si někteří myslí, asi bych tam neměl pevné datum, že ano. No ale nikomu jsem ještě situaci nevyjasnil. A kdo o to stojí, bude si muset přečíst tento článek. Což možná některé odradí, protože jak to tak sleduji už teď, nepůjde o pár řádků a to jsem se ještě nedostal k tomu, proč to tady píši. Výhoda těch, kteří čtou od konce. Ale zpět k věci...
     Jednoho krásného dne mi volá kámoška. Tedy myslím, že ten den byl krásný, protože už ani přesně nevím, kterého to bylo. No ale pokud krásný nebyl předtím, po tom telefonátu už jistě ano.
     "Ahoj Radime, máš šest týdnů na to, aby sis dodělal tu klec, narodili se nám osmáci," oznámila mi s úsměvem. Byť jsme byli od sebe na 300 kilometrů, i na tuto vzdálenost bylo citít s jakou radostí mi to sděluje. A všechno to pozitivní po mé reakci proudilo po drátech zase zpět do Prahy. Kámoška dělá v jednom zverimexu, kde se jim narodili osmáci degu (tři holky, tři kluci) a tak mi tam hned dvě slečny zamluvila. Stala se z ní tak dočasná adoptivní máma. Nyní je všechna má důvěra v ní a v její péči o mé mimina. Hned jsem jí ale s prosbou zaúkoloval. Že jsem žádal, aby se mi o ně starala na 100, nebo spíše na 200 procent asi nemusím zmíňovat, ale o co jsem rozhodně nechtěl být ochuzen jsou fotky s dětství mých osmáků. A právě včera mi první fotky přišly na mail. A tak na ně mohu koukat alespoň na obrázku. Jistě, raději bych je měl už u sebe doma, ale nezbývá mi, než čekat, až jim bude nějaký ten týden a uvidím je konečně naživo. No čekat...
     Jen co jsme rozhovor ukončili, přišly starosti. Ono se to zdá jako dlouhá doba, ale čtrnáct dní v Opavě, poté zpět sklouznout do pracovního kolotoče, navíc jedno školení, druhé školení... A já se s ubytovnou pro své slečny nikam nepohnul. A to se mají za necelé dva týdny stěhovat. A tak tento článek zakončím obdobně jako ten předchozí na toto téma. Ještě mne čeká spousta práce, než vše dostane své dokonalosti, ale nyní už vím, že to bude v krátkodobém horizontu...

Otevírám ráno oči a do pokoje mi proniká slunce. Něco mi tady nesedí. Většinou vstávám ještě skoro za tmy. Kouknu na hodiny a hned je mi vše jasné. Už jsem měl být dávno v práci. Rychle vystřelím z postele a co nevidět sedím v autě a vyrážím. Když už sjíždím ve Dvorech z kopce pod most, dva metry před autem mi proběhne přes cestu černá kočka. Musím přibrzdit, abych jí nepřejel. To ten den krásně začíná. V práci se pak dozvídám, že mne tam bude třeba i příští týden v pondělí a úterý. Plánovaná dovolená se tedy odkládá. Ach jo. Udělám si v kanceláři kafe a usedám ke svému stolu. Jsem nějaký uanvený a bere mne spaní...
     Budí mne zvonění mobilního telefonu. Je sedm hodin ráno. Našmátrám vedle sebe v posteli dálkové ovládání od televize a pouštím si jako každé ráno, než jdu do práce,  Snídani s Novou. Pak už odcházím vydělávat chechtáky. Dnes to v práci docela jde a poměrně rychle to i utíká. Na večer program zatím nemám a tak se domlouvám se svou kolegyni, že bychom mohli něco podniknout. Prý proč ne. Nakonec domluvíme ještě dalších pět lidi. Já končím dříve než ostatní a tak mám čas se zastavit ještě domů. Většina jde rovnou z práce.
     Akorát doma vylezu ze sprchy, když mi zvoní telefón. Budu mít návštěvu. Měsíc dovolené si totiž na Karlovarsku bude užívat bývala spolubydlící, která teď žije na Kanárských ostrovech a tak mne poctí svou návštěvou. Najednou mám na večer programy dva. No tak proč je nespojit dohromady? Scházíme se postupně všichni v jednom podniku v centru města. Než dorazíme domů, stihneme navštívit ještě několik dalších podniků a i když někteří postupně odpadají, spát se jde nakonec ve čtyři ráno. Co na tom, že v osm ráno bude opět zvonit budík. Hlavní je, že jsme si to užili, ať už byl pátek třináctého či nebyl....

Je úterý podvečer, jak jinak. A smůla se nám opět lepí na paty. Ležím si takhle v klidu v pokoji a koukám na televizi, když najednou slyším z kuchyně volání o pomoc. Zdá se to být vážné a tak bez váhání vyrážím na výpomoc. Baterii nad dřezem v kuchyni již poznamenal věk a tak když spolubydlící otočila kohoutkem, aby zastavila vodu, kohoutek se rozzlobil a vzteky jí zůstal v ruce. A nejen on, ale i celý kužel co je uvnitř. Z trčící trubky rázem stříká proudem voda. Síla spolubydlící je nedostačují a tak tlačím kohoutek zpět já, abych proud vody zmírnil. Za dobrotu na žebrotu. Jsem promočený až na kůži. Ještě že nejde o horkou, ale studenou vodu, jinak by mne už asi vezli s popáleninami. Voláme o pomoc oba. Ještě že nás tam je více. Pavel rychle běží zastavit přívod vody. Povedlo se. Kuchyně opět plave a nás čeká další úklid. Asi začnu uvažovat o koupi nových plavek. Myslím si, že by se při pohybu po bytě opravdu hodily ...

Je úterý podvečer a spolubydlící se chystá vytáhnout vyprané prádlo z pračky. Jenže ouvej. Pračka zase stávkuje, potvora jedna. Buben je plný nejen prádla, ale taky vody. Poučeni již jednou takovou situací se pouštíme do boje s pračkou. Přes přední filtr dole na tom velkém bílém nesmyslu vypouštíme vodu. Jenže voda je mrška a skulinku si vždycky najde a tak jí je během chvilky více na podlaze než v přiložené nádobce a my rázem plaveme. Naštěstí máme lino. Kdo ví jak by podlaha vypadala, kdyby tam byly například parkety a voda se dostala mezi ně. Rychle bereme mop a hadr a likvidujeme spoušť. Poté zkoumáme samotný filtr. To že se tam občas najdou mince, na tom není nic neobvyklého. Komu se někdy nestalo, že zapomene něco v kapse a vypere to i s tím. Ale že tam najdeme minci až ze Spojených Arabských Emirátů, to by vážně nečekal nikdo. Polemizujeme, čí pak asi mince je a kdo tu koho měl, ale nikdo se k ní nehlásí. Mince už sice není v nejlepším stavu, ale alespoň nám tak zůstává malý suvenýr...

Už dlouhou dobu uvažuji o pořízení si osmáka. Jenže listopad i prosinec byly měsíce příliš chaotické a pracovně dosti náročné a tak jsem to pořád odkládal a odkládal. A nastal leden. Nejvyšší čas s tím něco udělat. Začal jsem objíždět prodejny s nábytkem pomalu po celém karlovarském kraji, jenže bez úspěchu. Moje představy o osmákově ubikaci jsou totiž dosti náročné. Od nejednoho chovatele hlodavců jsem slyšel, že mé požadavky jsou zcela zbytečné. Nicméně si stojím za svým. Začal jsem tedy hledat na netu. A poštěstilo se. Na jedné nejmenované aukční stránce se mi podařilo najít přesně to co hledám. A nejen to. Podařilo se mi i vyhrát dražbu. A aby toho pozitivního nebylo málo, prodejce byl z Ostrova, takže co by kamenem dohodil. Na druhý den jsem měl ubytovnu pro mazlíčka doma. Další mé kroky mne tedy vedly do obchodu s nářadím, jenže tam už jsem takové štěstí neměl. Zrovna jim probíhala inventura, takže nákup věcí na přední mříž jsem musel odložit, protože ani nikde jinde jsem nesehnal to, co bych chtěl. Ještě mne čeká spousta práce a úprav, než tam budu moci osmáka nastěhovat a tak nezbývá než mít trpělivost...