Pokojem prázdným prochází stín
Tiše ze dveří míří, já kráčím s ním
Toužím zapomenout, zapomenout
Toužím volně zas dýchat, zbavit se pout
Musím zapomenout

Nechci zapomenout, ale taky nechci vzpomínat.

Jsem kus pomačkanýho papíru, kterej všichni zahodili do koše a už se pro něj nikdo nikdy nenatáhne. Moje já skončilo v tom odpadkovým koši. Nikdy to nevzdávej? Silácký řeči bezcitných lidí. Některé rány zasáhly příliš hluboko a nezhojí se. Konec konců, na kolik kusů můžete rozervat jedno srdce a ještě od něj čekat, že bude dál bít?

„Před tebou byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy – body světla a rozumu… A pak jsi prolétl mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizel - opustil a vyhodil mě -, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázala vidět hvězdy. A nic už nemělo význam.“