Věnováno M.H. - jen jemu :o)
PADLÁ ZÁVORA
V teplý letní čas
Láska bloudí zas.
Koho zasáhne Amorův šíp?
Ví osud – než já – líp!
Velké ticho, hvězdy svítí,
V parku kvete luční kvítí.
Dívka čeká sama tiše,
Není tohle jenom klišé?
V tom muž šlape po chodníku.
V obleku? Ne! V nátělníku!
Spatří půvabnou ženu,
Jež tančí ladně k němu.
„Nechal jste mne dlouho samu.
To se sluší? Zklamat dámu?“
„Odpusťte slečno, já nevěděl, že hledám vás.
Avšak s vámi se mi dýchá snáz.
Nezlobte se, padnu na kolena!
Zbarvím si je pro vás do zelena.
Odpusťte mi a zbavte hříchu,
Neb zavrhnu mou možnost smíchu.“
„Ale to ne! Můj pane, jistě, jistě!
Hněv není teď na správném místě.
Odpouštím vám pozdní příchod.
Jste můj rytíř, můj Don Quijote.“
Muž pohladí ženu po tváři,
Až v očích jim štěstí zazáří.
Pak muž se nesměle usměje
A na tváři mu vyrostou závěje.
Ženě putuje krev až na líce.
„Vy se červenáte?“ „Ach, velice.“
„Mohu se zeptat, slečno, nesměle?
Hoří ve mně touha a naděje.“
„To smíte, smíte vše, co chcete.
Zvědavost ve mně jenom kvete.
Řekněte, co vám na srdci leží,
Když i to mé srdce zběsile běží?“
„Smím políbit vás, paní má?
Možná, že zbrklé se vám to zdá,
Přec teď do očí mi hledí vesmír celý.
Vaši krásu mé oči dosud neviděly.“
V tom žena si stoupá před ním na špičky
A v muži se rozhoří plamen maličký.
Obejme ženu, až vězní ji v svém náručí.
Je teď jen jeho, na doživotní područí.
Její rty – bez trochy studu
Přejíždí po jeho mužném údu.
Z ramene na šíji, z šíje k bradě,
Stále uvězněná v jeho hradě.
Muž skloní čelist a začne ji líbat.
Jejich rty na sobě touží se hýbat.
V opojení polibku vášní oba hoří,
Že by je uhasit nesvedlo tisíce moří.
Hladové ruce hladí je po těle,
Už ani netuší je-li středa, či neděle.
Když v tom se ztrácí oběma dech,
Pomyslí na to, že mají pech.
„Děkuji rytíři, děkuji vám.
Teď před vás já otázku dám.
Pokud tedy mohu, můj pane,
Ať se to jen podle vás stane.“
„Staniž se tedy, dívko mých snů,
Bez tvého hlasu v duši chřadnu!
Ptej se mne, no tak se ptej!
Anebo jed mi do rukou dej.“
„To ne! Jed je zlé kouzlo pekelné!
Ptám se tedy: chtěl byste srdce mé?
Odteď až navěky věků,
Nebo je snad příliš spěchu?“
„Není lásko, milá moje.
Vezmi si mé a já si vezmu tvoje.
Dnes v noci přijímám šíp Amora,
Za samotou padla už závora.“