Nevím, co dělat - a proto si myslím, že zůstat sama bylo to nejlepší řešení, jaké jsem dokázala udělat. Všichni trpíme, ale ani jeden z nich si nedovede představit, jaké břemeno to bylo pro mě.

Stále utíkám dál a dál, jenže nemám kam. Nemůžu před tím utéct, protože si mě to v mysli pokaždé najde. Jsem jako Poutnice ve své hostitelce Melanii, pořád na mě mluví onen hlas. Snaží se mi říct, že to už musím nějak vyřešit. Snaží se mi říct, že nemůžu už ubližovat tolika lidem. Chce, abych si uvědomila, že to nejvíc ničí mě.
Ovšem já si to nevybrala, chtěla bych být pořád tou stejnou ošklivkou, která si psala tajné deníčky, tou, která si našla zábavu v každé maličkosti. Ošklivkou, která vyrůstala sama. Nechci ubližovat jiným duším, protože to pak ubližuje mě. Bohužel ubližuju a nic na světě to nevrátí zpátky, ani já ne.
Chtěla bych to být zase já, ta Poutnice, která neslyší další hlas. Ta, která ví, co si počít.
Jenže já nevím, co dělat a proto myslím, že zůstat sama bylo to nejlepší řešení, jaké jsem dokázala udělat. Sic trpí všichni, ale ani jeden z nich si nedovede představit, jaké to bylo pro mě. Chtěli jenom výsledek, ať byl jakýkoliv. Možná jsem udělala špatně. Možná ne. Ale teď mě budou proklínat oba a tak to asi má být. Jsem totiž špatná a prokletí si zasloužím.
Nemám žádného Patrona ani Léčitele, jako Poutnice...

Ale pořád doufám v zázrak, že mě spadne třeba mateorit na hlavu a já si náhle uvědomím, co mám dělat. Co chci dělat. Co potřebuji udělat. A až si tím budu jistá, budu vás oba na kolenou prosit o odpuštění. Doufám v lepší zítřky.
Protože jediné, pro co ještě dýchám, je naděje...