Když je člověk v těžkých životních situacích, snaží se vycouvat, snaží se utéct, nepodlehnout. Snaží se najít nejlehčí východisko. Jen málo z nich najde to správné. Nebolestné.
Co když je ale pro někoho jediná pomoc dusit v sobě negativní poznámky a nedát na sobě nic znát?
Tím, že se na něco zrovna necítím jsem už jiná? Když se nechovám jak jiní v dané situaci - jsem proto odlišná? Divná?
Když místo odpovědi může vidět jen můj tichý pláč? ...Když něco nechci, zasloužím si proto zlost a zatracení? Přestože se nejedná o nic závažného, ale o pouhé... tužby...?
Už nedokážu ignorovat řeč svého těla a... lehce na sobě nechám znát svůj tichý pláč.