Dnes jsem prožila klidné odpoledne "bez emocí". Tedy, možná až na tu "noční" můru. Totiž po škole jsem si - čirou neobvyklou náhodou - zapnula video a chtěla zkouknout kousek filmu s tím, že pak půjdu do zahrady na deku.
Ale po deseti minutách mě přepadla únava. Probudila jsem se zmatená do prázdného pokoje. Měla jsem bouřlivý sen. Zase se mi zdálo o něm. Byli jsme v téže situaci, jako jsme i v reálu a já se mu zoufale bála podívat do očí. Byli jsme ve škole. Byla to trochu upravená třída zeměpisu a on tam seděl mezi ostatníma. Učitelce jsem odevzdala nějakou práci a s posledním pohledem na jeho černé tričko zezadu jsem letěla ze třídy, jako by mi šlo o život. Chtěla jsem utíkat, ale nešlo to. Nohy se mi nehnuly. Ze všech sil jsem se snažila nohy posunout kupředu a pádit rychle domů, ale ony neposlouchaly. Netrvalo dlouho a on se třídou šel za mnou. Tempo se mi zrychlilo do chůze, ale ono to nestačilo. Měla jsem strach, ale z čeho vlastně?
A pak můj sen zkončil. No a takto se já cítím. Bezmocná a sama. Že nemůžu už nic dělat. Nohy a ruce mám svázané. Mozek mi pracuje, ale nechce poslat příkaz svalům. Naplňuje mě pocit bezmoci, který teď kvůli němu mám. A mě už došlo, co mi ten sen chtěl říct. Nech ho jít. Zkončilo to. Odmítl tě.
Mé snahy, probdělé noci... byly bezvýznamné a nesmyslné. Dostala se mi na 11 měsíců náplň do celého života. Nebo spíš do toho čehosi, co z života zbylo.
A tak jsem to udělala. Popadla deku, tužku a papír, pádila do zahrady na slunce a s klidnou myslí začala psát toto poslední něco, co mu ještě věnuji. Jedna třpytící se slza mi přistála na kusu papíru. Jenom jedna. Možná jich víc už nemám.
Nikdy jsem nevěřila těm řečem, že všechno krásné jednou zkončí. Jenže smůla si mě zase našla. Cože, smůla? Ne, konec světa. Můj konec světa.

Děkuji Ti za vše. Za úplně všechno. Nezapomeň, ...vždycky jsem chtěla, abys byl šťastný a až teď mi došlo, že ve štěstí jsem Ti stála jenom já. Už jenom pět pouhých krátkých dní se můžu dívat do Tvých očích, které se mi jasně vybavují s hustými řasami a rozcuchaným obočím. Pak také tvůj horní ret zvednutý, vyzívající k líbání tak hladovému, jako je mé srdce hladové po Tobě.
Miluji Tě. Sbohem.