Každý hledá domácí štěstí. Někdo skrz dokonalý zevnějšek, někdo přes intelektuální naplnění a jiný zas přes hmotné statky. Tyto pohledy na spokojenost a "štěstí" se do jisté míry prolínají, koexistují spolu nebo se ve svých vlivech střídají.

Bez čeho se ale nikdy neobejdeme (nevydáváme-li se na kariéru poustevníka) je komunikace se svým protějškem. O komunikaci mezi partnery, kolegy nebo kamarády, o vztazích napříč generacemi a pohlavími bylo sepsáno už snad opravdu všechno. A přesto nikdo nenašel a pravděpodobně ani nenajde univerzální způsob jak za všech okolností komunikovat tak, aby člověk dosáhl svých cílů a přitom nikdy nebyl v konfliktu s jinými lidmi. Vyjednávání mezi partnery je o to složitější, že mezi nimi je racionální rovina utlumena vzájemným citem.

A tak jsme přecitlivělí na věty, které u kamarádů přecházíme mlčením nebo se jim dokonce smějeme jako vtipům. U životní lásky však podobné průpovídky nebereme nebo nás dokonce zraňují nebo rozezlí.

Ovšem existují otázky, které by ženám měly být zapovězeny na trvalo:

PROČ?

To je první z nich. Nikdy nelze uspokojivě ženě vysvětlit, proč jsme něco udělali nebo naopak neudělali. Vzhledem k tomu, že její vnímání světa je položeno na zcela jiných základech to prosě nepochopí. Následuje výčitka, která determinuje fatálně vaší roli a to : "Ty VŽDYCKY uděláš ..." nebo "Ty mi NIKDY neříkáš pravdu..." = "POŘÁD mi lžeš..."

...po deseti minutách takové konverzace si jeden připadá tak, že i nejhorší pedofilní masový vrah je velde Vás vzor ctnosti. Ostatně - lež je téma samo o sobě.

ZÁSADNÍ PROBLÉM JE, ŽE ŽENY NECHTĚJÍ JEN ABYCHOM "NĚCO" UDĚLALI - CHTĚJÍ, ABYCHOM TO UDĚLALI KDY TO CHTĚJÍ A PŘESNĚ TAK, JAK TO CHTĚJÍ...

Z toho vyplývá faktická nemožnost ženě vyhovět. Kdykoliv něco začnete dělat (uklízet, kutit) bude to buď špatně co se týká pořadí prací nebo samotné techniky a nebo to bude v nevhodnou dobu a nebo příliš pozdě.

Žena má také nevyvratitelnou představu, že když Vám bude Váš úkol nebo předsevzetí připomínat, vykonáte jej kvalitněji a rychleji.

Mezi námi muži si můžeme říct, že efekt je zcela opačný.

Ovšem nevyhneme se (pokud žena není správně vycvičena) otázce "PROČ"... Nejlepším řešením této bezvýchodné situace je na tuto otázku odpovídat otázkou (což ženy z hlouby duše nenávidí). Riskujete jen to, že budete spát v obýváku na gauči - což vám otevře nový rozměr - nerušeného sledování televize, takže to berte jako čundr.

KDY?

Přirozená touha samiček po jistotě (pokud jsou si tedy jisté tím co chtějí - což nejsou) automaticky vyvolává potřebu pevných (a závazných termínů). Pokud na tuto hru přistoupíte, vystavujete se "smrtelnému" nebezpečí. Ženu totiž objektivní důvody nedodržení termínu nezajímají.

Váše pořadí vyřizování jednotlivých úkolů je totiž nápadně podobný vašemu žebříčku priorit, které Vás zajímají: PRÁCE <-> DĚTI A MANŽELKA -> KAMARÁDI A HOSPODA -> SLEDOVÁNÍ SPORTU -> GLOBÁLNÍ PROBLÉMY -> ŠIRŠÍ RODINA ... ... ... ... ... NÁVŠTĚVA TCHÝNĚ ... ... ... ... ... PONOŽKY ... ... ... ... ... .. ... .. ... ... ... ... ... ... BARVA ZÁCLON ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... PRACH ZA TELEVIZÍ

K prvním dvěma místum: V práci řešíte práci, doma řešíte rodinu... ...celkem častá neochota mužů "pracovat doma" ještě tím, že budeme se ženou do nekonečna rozebírat "toho idiota", který Vám v práci dělá šéfa, je prostě u normálních chlapů způsobena tím, že i když makají 16 hodin denně, tak krom únavy si z práce domů nic netahají. Tam ale narazí na tvrde ženino "KDY"

Kdy pojedeme na dovolenou?
Kdy spravíš to... ...či ono?
Kdy zjistíš... ?
Kdy uděláš... ?

Vybraly si nás pro naše schopnosti, ale naučily se velice rychle přijmout laskavost a vytvořit z ní samozřejmost. Když pak odmítnete skákat podle toho jak žena píská, začnou laskavost vymáhat.

Zprvopočátku na vás "platí" smutné oči, ale může to skončit vážnými konflikty, odpíráním sexu a podobnými nástroji a zbraněmi nejtvrdšího kalibru.

Říkáte si možná, že je lepší tvářit se jako neschopný moula, který nic neumí a nikam nesměřuje. Chyba lávky. Pokud nechcete aby Vám, žena byla nevěrná, musí si Vás vážit. A vzhledem k tom, že naše strážkyně ohně mají celkem slušnou masáž z romantických filmů, telenovel a BLESKu pro ženy, stejně jako od ostatních "holek", nezbyde nám než se zvýšeným požadavkům přizpůsobit.

Já osobně dvě iritující otázky "PROČ" a "KDY" v případech kdy to lze a má drahá dvoutřetinka se nechce "jen pohádat" přetvářím v otázky "CO" a "JAK".
Většinou (ne vždy :)) se mi tím podaří vymanévrovat z iracionální roviny neslučitelnosti "mužské a ženské logiky" a nalezneme společnou řeč. Řeší se věcný problém a samička si na "své otázky" odpovídá sama...

ž: PROČ jsi neopravil odpad ve dřezu? Kape to tam... ...KDY to uděláš?
m: On kape odpad ve dřezu? CO se s stím stalo?
ž: Nevím, najednou to začalo kapat...
m: Hmmm to je zvláštní,že to najednou začalo kapat. JAK se to mohlo stát? Nečistila jsi odpad?
ž: Ano, nalila jsem tam ten nový sajrajt cos přinesl domů...
m: Aha a přečetla sis návod?
ž: Ne...
m: No to by ses pak dozvěděla, že se to má zředit 1:10...
ž: Aha...
m: Takže jediné JAK to teď můžeme vyřešit je, že sjedeme pro nový odpad (CO) nebo ty zavoláš instalatera...

...tohle je v podstatě vzorová komunikace, která se týká jakéhokoliv problému od zpožďujících se nástěnných hodin až po vyhořelou elektroinstalaci.  Představuje rychlý úhybný manévr od PROČ a KDY k JAK a CO... ...zjistíte rychle oč se jedná a nestačíte se naštvat kvůli "pruzení partnerky".

Samozřejmě scéna, kdy žena něco pokazí je vybrána záměrně, protože se jen lehce otřu o další komunikační jev - neuvěřitelnou schopnost svalit vinu na někoho jiného.

V tomhle případě, kdy žena nalila kyselinu do odpadu by určitě následovala výčitka: "a proč jsi mi neřekl, že to je takový horzný svinstvo"... a to bez ohledu na to, zda jste jí na to upozornil nebo ne.

Posledních pár vět věnuju lhaní. Ženy mají neuvěřitelně rozvinutou schopnost pamatovat si různé pitomosti od výročí prvních padajích květů zlatého deště, pod kterým jste náhodou procházeli 3 pátek odpoledne druhý měsíc Vaší známosti v 14:39 odpoledne a ona měla na sobě džíny a to "zelenkavé" tílko se stříbrnými kruhovými náušnicemi až po veškeré svátky a narozeniny veškerého příbuzenstva...

...mezi tyto pitomosti patří i Vaše veškerá gesta, slova a činy které spácháte a to s dobou skartace 10 let, ale možná i nikdy. Žena je tak schopná se Vás po 6 letech známosti zeptat, jestli jí to ten druhý den co jste do ní málem vrazil na chodbě těsně před tím než jste jí za dva týdny pozval na rande, slušelo a co Vám řekla, a když řeknete cokoliv jiného, tak budete za lháře. Bohužel se tato konstrukce týká i daleko vážnějších témat...

...ale není to tak milé dámy, že Vám účelově lžeme - jen si prostě nepamatujeme každou pitomost. :)

Přes to jste ale náš nejmilejší důvod ke štěstí i neštěstí... :)

Ti kdož chtějí toleranci a pochopení jsou v mých očích nejméně tolerantní a chápaví... ...popkultura, multikultura jim bere paradoxně vlastní názor. Svobodu si představují jako chaos, kde si každý dělá co chce a tím urputněji brání svoje práva, čím méně dodržují povinnosti plynoucí z toho kde žijí.

Tím urputněji volají po svobodě, čím více svým chováním svobodu pošlapávají. A když se objeví touha po řádu a pořádku ihned je označena za extrémismus. Nemluvím teď o pohrobcích režimů, kteří by měli zleva i zprava dostat především notnou dávku výchovy.

Mluvím o "kindrsácích", kteří si vezmou za svůj libovolný životní postoj, nakoupí (rodiče jim nakoupí) příslušnou značkovou výbavu a oni pak, bez sebemenší znalosti a entuziasmu uhánějí "bojovat za svůj tábor". Mavají levičkou, pravičkou, vlaječkou, fixkou, kšiltem... ...bývají namyšlení a neuvěřitelně drzí.

Pravým znakem "hoperského" kindrsáka je to, že by moc rád byl "velký černoch", ale váží 30 kilo i s postelí, a tak se chudinka musí schovat za tvrdá slova. Facce se chudinka těžko ubrání, a tak by všechny jen "střílel". Krom toho, že likviduje svými podpisy alespoň náznak čistoty ve městech, je ale jinak celkem lehce zpacifikovatelný, většinou je to srab a tak se při náznaku konfliktu nebo slovního napadení dává na útěk, a to i v případě, když je v přesile co do počtu. Z dálky potom hrozí a dělá různá naučená gesta a doufá, že na další zastávce nevystoupíte a nepůjdete se jej zeptat co tím vlastně myslel...

O něco nebezpečnější je "pravičácký" mladý, který sice má celkem fyzičku (většinou) ale neuvědomuje si, že napodobuje ideologii pánů, kteří se jej již v minulosti pokusili zabít skrze prarodiče. Co si budeme nalhávat - Arijská rasa nejsme - ostastně kdo by o to stál, při vědomí toho, že praví Árjové pocházejí z Indie - to by se i pan Hitler divil, jak by mu to zamávalo s teorií nadřazené rasy... Je pravda, že ve skupinkách a pod vlivem alkoholu mohou být celkem nebezpeční, ale když jsou pod vedením zkušeného vlastence, tak své úsilí většinou napřou dobrým a přínosným směrem. Radikalizmus v nich sice zůstane a nesnáší i nadále jisté nespravedlnosti ve společnosti, ale dorůstají a jsou nebezpeční jen ve chvíli, kdy jsou napadeni pro svou holou hlavu.

Podobná je situace s "levičáckým" mladým, kde je situace o něco horší, protože názory komunismu jsou poměrně líbivé, avšak v praxi neproveditelné. Již jsem kdysi psal, že komunismus je horší nacizmu ne co do počtu mrtvých v našich zemích, ale tím, že zatímco pod hákovým křížem jsme trpěli vlivem zrady, tak hvězdou jsme se tríznili sami a mnohdy s potěšením. Nicméně fyzická kondice levičáckých mladých je většinou podprůměrná a tak útočí zásadně ve větších skupinkách, což je mnohdy více nebezpečné.

Nejnebezpečnějším je zdá se ekologický aktivista. Ne pro svou mizernou možnost někoho zmlátit, ale kvůli tomu, že ti jediní jsou sto svou pravou podstatu maskovat natolik, že jsou volitelní do politických funkcí. Jejich propaganda je účinná, dobře financovaná a co je nejhorší - legální. Není proto pro svobodu většího nebezpečí než zelený byrokrat, který má faktickou moc do zákona procpat téměř cokoliv. Radikální odnože ekoteroristů, které mají za úkol udělat špinavou práci, jsou oficiálně odsuzované.

A lék? Neexistuje! Na blbost ve všech jejích podobách nebylo vynalezeno žádné antivirotikum, přes to, že se šíří s hrůzným rozsahem připomínajícím pandemii.

Extrém v jakékoliv podobě je špatný. A hrozný je také obraz, který je nám podsouván... ...ale to bych se už vracel k úvahám o pravdě.

Panteon našich bohů je téměř zapomenut... ...nevím proč germáni nedopustili to co my. Na Thora, Odina a další se vzpomíná. Na bohy slovanské nikoliv. A to přitom vládnou přinejmenším stejnou silou jako "naši". Nedopustili skrze své buditele zánik jazyka a ani národa. Ale jejich kult byl roztříštěný a populace nepočetná. Tak "křižáci" se svým modlářstvím, které nesmí být označeno za modlářství vyvrátili kameny v hájích a na lukách. Chytře převzali svátky, znaje fakt, že lid by si nenechal svou víru vzít násilím...

...pro samou nahrbenost před křížem, zapomněli jsme kdo jsme. Nevzpomínáme nejen na dávná božstva, ale ani na hrdiny dnešní nebo nedávno minulé. Vůbec se u nás málo vzpomíná na to podstatné.

Tvrdím, že co vykonáme dnes bude za pár let jen vzpomínka, třeba za 50 let se ze vzpomínky stane tradice, za 100 let to bude historie a za 1000 let to bude legenda. Opravdu žijeme "legendární" životy? Opravdu jsou mé činy hodné nezapomnění? Ne. Upínám svou naději k tomu, že ještě je a bude trocha toho času, abych vykonal něco důležitého. Ne já abych byl nezapomenut - tou pýchou netrpím - ale aby můj následek přetrval a přinesl dobro. Ne to, kterým je dlážděna cesta do pekel. Prostě užitečné, rozumné dobro. A to zas není až tak velká ambice...

Perun s Vámi bratři a sestry, chtít víc nejen že můžeme, ale pro národ musíme, jsa nyní umenšováni těmi, pro které plný břich je víc než vlast. Obyčejný sedlák se málo stará o ideje. Je ale srostlý se zemí, kterou obdělává. On tvoří obraz vlasti. Poslední bezzemek tvoří obraz vlasti a je mou poviností jim sloužit tak, aby se za 1000 let mohly vyprávět legendy o úsvitu nové prosperity. Jak se bude vzpomínat na naši dobu? Dvacet let po komunismu není nic. Bude to jen éra chaosu, která začala zradou v Mnichově... ...a národ je rozvrácen, ne, že ne... Většina lidí ztratila vůli k pospolitosti, čekaje za rohem nějakou zradu.

Čeká nás mnoho práce milý deníčku a únava nebo bezmocnost se netoleruje...

Perun s tebou.

Vše se mění zejména působením nás samých. Vlastním názorem dokážeme pokřivit cokoliv, a tak věci nabývají různých obludných i příjemných rozměrů. Z myšlenek a pravdy se stává nástroj nebo instituce. A povětšinou ke zmaru a k rozvratu. Většina věcí tak zůstává krásná a neporušená, dokud k ní člověk neobrátí svou zvrácenou pozornost, patlajíc a žmoulajíc ve svých opičích prackách bělostné roucho významů, které sami o sobě sice byly jím pojmenovány, ale neměly jím být vyprazdňovány.

A tak se stává ulepený sliz i ze slov jako je "pravda", "věrnost", "vlast", "láska", "cit", "krása"...

Každý po nich touží, každý o nich mluví a mnohdy i podvědomě cítí význam a hloubku, ale do pracek se nám dostane již onene upatlaný patvar, který není ani trochu pravdivý a ani trochu se nepodobá svému pravzoru, nebo sobě samotnému na počátku.

A tak se s hnutím srdce, které by podle romantických představ mělo přicházet nemnohokrát za život, musíme vyrovnávat dvakrát do roka. Zklamání ani nepočítáme...

...ovšem zcela zvláštní sortou je cílená touha někomu ublížit. Síla se tedy nepočítá ve 4. tisíciletí počtem přemožených nepřátel nebo tím, kolik dobra se nám podařilo vytvořit, případně jak moc jsme úspěšní v tom či onom.

Opravdová síla se počítá tím, kolik ran jsme vydrželi, stojíc vzpřímeně.

Poznávám dívky, které, podle dnešních měřítek, jsou sotva ženami a přes to prokazatelně prožily zklamání, která by měla náležet zkušennosti stáří a to ještě ve většině případů z doslechu. Když tedy nemáme po ruce klacek, kterým bychom někoho vzali po hlavě, jsa civilizovaní a "vychovaní", rveme si s železnou pravidelností srdce z těla. Rveme nebo si necháváme rvát... ...je celkem lhostejné na které straně vztahu stojíme. Obojí je utrpení zcela zbytečné a jen proto, že většina lidí nevidí důsledky svých činů, není ještě třeba to jednání schvalovat.

Měl jsem také bláhovou představu, že se nadchnu pro dokonalou ženu jednou nebo dvakrát za život. Pokřivuji si podobu jednotlivých žen tak, že vypadají v mých očích bez chyby, ale nikdy se se nenaděju, toho okamžiku, kdy růžové brýle odhodí dívka, aby pak vybavena novým sebevědomím, opustila poustevníka...

...proč si tedy ke mě ženy nechodí jen pro orgasmus a pro podporu? Proč mě zatěžují tím, že slibují věčnou lásku. Nevědí co to znamená a mě už také trochu unavuje být ramenem, které se na chvíli hodí k odpočinku nebo někdy i k využití, a pak být opuštěn pro troubu nebo darebáka...

...ať tedy neslibují. A já nebudu hledat jediné kvítí pod sluncem.