Ronin no Chekojin šel krajem beze strachu. Pevným krokem odměřoval svojí cestu, která vedla nikam a nasával s jistou blažeností čerstvost povětří. Nechybělo mu nic jen sem tam trochu jídla a přes to si velice pochvaloval svojí nespoutanost. Císař v té zemi byl již dlouho mrtev a nebylo nikoho, kdo by byl sto ujmout se vlády. Tak se stalo, že ministři a jiní úředníci, přetahovali se o moc jak o kus masa a toho času otčina krvácela z toho věčného hašteření po pět období. Proto nebylo komu sloužit, protože bojovník dbalý cti a kodexu nepřidá se k těm, kteří mají nízký původ a jejich pohnutky jsou stejného ražení.

Honilo se mu hlavou ledacos a jeho pohled hladily měkké obliny krajů, které všechny podobně vypadají jako rodné. Nevědomky si začal pobrukovat starou píseň se kterou se chodívalo do bitev a s níž se i vítězilo. Den se zdál jasnější a i když slunce svítilo zhurta, vlahý vánek nedopustil aby poutníkům bylo na cestě horko. Krajem se toulali i další, někteří rytíři někteří vandráci, ale všichni čistí duchem, který z té země nevytrhne ani sto let lakoty.

"Dnes dojdu ke Karerubashi" pomyslel si Ronin na rozcestí a zamířil k městu, které z dálky hučelo ruchem svých kamenných ulic. I když jeho Gi již pamatovalo dlouhou pouť, byl na něj stále dobrý pohled. Upravil trochu meče a obi a vykročil k tomu úlu, jenž se rozprostíral v kotli udolí, které za věky vyhloubil had řeky.

Cesta pod nohama příjemně plynula a louku střídal háj a háj střídalo pole, když tu na kraji jedné z osad na okraji města uviděl sedící postavu v bělostné říze. Velice se tomu podivil, protože takový úbor hodil se spíše ke dvoru císařskému než do stráně u silnice. Přistoupil tedy blíž a jeho obavy vzrostly, když zjistil, že to je žena. Dopřál si toho luxusu, že okem spočinul na jejích líbezných křivkách, nemaje však nikdy zlých úmyslů a byloť to na něm i vidět, odpověděla mu ona dívka úsměvem. Přes to, že se usmála zahlédl však v jejích očích hluboký smutek. Nevěda zprvu čeho činiti, obával se převelice, že se jí stala újma na těle nebo na duši. Přistoupil tedy ještě blíž a s mírnou úklonou jí oslovil:

"Sličná, jsem Ryuhito Bohemi" řekl a sám byl překvapen, že se jindy pevný hlas poněkud chvěje "není zvykem potkávat v širém kraji ctihodnou osobu bez řádného doprovodu. Nestalo se Vám nějaké příkoří?"

Dívka zvedla ruku v gestu, které napovědělo, že nikoliv a odpověděla: "Sedím tu v širém kraji, protože hledám válečníka, který by nebyl v područí současných vládců, aby mi pomohl obnovit můj hrad. Mí poddaní mne opustili a vše co mi zbylo je shromážděno ve statcích a služebných, které se mne nezastanou"

I pravil tedy Ronin:"Inu, já teď nemám nikoho komu bych sloužil krom kodexu a zašlé slávě vlasti, tedy vyšetřím, chcete-li ,ctihodná, vaše příkoří a budu-li mít tu moc, zavlaje na Vašem hradě opět vaše zástava." Dívka se postavila a pokynula mu, že by byla ráda, aby kráčel vedle ní a řekla: "Jmenuji se Bisha no Jozora z rodu Chekojin a jsem vděčná za Vaši ochotu"

Vydali se tedy na cestu směrem k tomu velikému městu, které žhnulo přes celý obzor horkým vzduchem, který sálal z rozpáleného kamene jeho staveb, ulic i hradeb. Teprve teď si Ryuhito všiml opravdu důkladně jak je Bisha půvabná a nemohl se ubránit myšlenkám na vlastní rod.

Pokračování příště...

V roce 1988 bylo ve straně skoro 2 000 000 členů. Téměř každý druhý občan v produktivním věku, tedy byl členem KSČ. Kdo tedy byly Komunisté - ti zlí? Nebyli to oni. Bezejmená masa zrádců a vrahů, kteří si zaslouží nic než smrt.

Byly jsme to MY!

A jakkoli je toto přihlášení nepopulární, tak z těch komunistických kořenů, jsme vyrostli a jejich krev máme v sobě. Jakkoli nesouhlasím se zločiny tzv. totalit, musím mít pochopení pro pohnutky, které vedly moje prarodiče k tomu, že měli "rudou knížku". Nechápu setrvání v režimu, protože bych byl rád, kdyby všichni naši předci byli hrdinové. Ale nebyli. Většina Čechů proslula v posledních desítkách ba stovkách let spíše výjimečnou schopností přežití. Ale ani to jim nelze vyčítat. Opovrženíhodné může být pouze zacházení s hrdiny, které jsme předvedli. My! Ne oni. Každý jeden z nás má buď svoji vinu nebo svůj odkaz v sobě.

A opět extrémismus roste, protože ti kteří mají vzpomínky jsou buď příliš staří, nebo se příliš snaží zapomenout. Zapomínání na Nacistickou minulost se projevuje již teď. A nejvíce řvou ti, kteří by šli do plynu první. Není ale Čechům tak nebezpečný jako komunismus a anarchie, protože je jim cizí. Nacizmus je zčista okupační režim a tak je majoritou vždy vnímán. Ke komunismu nás nikdo nenutil. Vymlouvat se na propagandu je nesmysl. Nikdo neposlouchal legionáře ani vojáky z východní fronty, kteří jako první okusili gulag. Obyčejným lidem, kteří dostali možnost změnit svůj osud lze něco vyčítat? Asi ano, ale pouze bez znalosti jejich reálií. Oni prostě uvěřili, stejně jako Němci uvěřili Hitlerovi ve 30tých letech. Ale Němci na rozdíl od nás prošli "Denazifikací". A přes to je v Bavorsku povýšenost rasy cítit na kařdém kroku a ve východním Německu se neonacisté dostávají do zastupitelstev. Děsivé? Nikoliv! U nás jsou přece komunisté naprosto běžnou součástí politického života. A je ta ideologie horší? Krom faktu, že jsme si zvěrstva dobrovolně páchali na sobě jsou metody výslechů tajných policií zcela stejné. Komunismus (nebo spíše jeho vývojová stádia, kterými jsme prošli) se nikdy nezaměřil na masové vyhlazování určitého etnika. Místo toho se podíval na zoubek společenským vrstvám intelektuálů, podnikatelů i názorovým oponentům. Genocida, která se ukryla za stud, který nutně musíme cítit. A Anarchie? Člověk je od přírody tvorem líným, revoltujícím a bezohledným. Jak by nemohla najít úrodnou půdu i u nás, kteří si sami sobě přisuzujeme určitou vypočítavost, při plánování svých budoucích zkutků.

Co tedy vidím, když vidím mladé radikály? Zanedbané řezání. Pod záminkou všech ideologií, které mají jediný cíl, přetvořit individualitu v dav, hlásají svá "moudra", která jsou víc než nepůvodní. Je to vlastně velice jednoduché, jak vytvořit totalitu podpořenou davem. Ukaž vyníka individuálního neúspěchu a dej jednotlivci najíst. Jednotlivec se pak promění v nohsleda, který se snadno stává davem. Ve jménu hesla o kousání do ruky, která krmí, se pokorná masa snadno vypořádá s tím co "stojí v cestě".

A tak jsme dopřáli sluchu lidem, jako byl Urválek, Husák, Jakeš. A pokud někomu tato jména nic neříkají, tak je možná šťastnější, ale rozhodně ve větším nebezpečí, že bude zase nástrojem nebo v horším případě obětí novodobých Hitlerů, Stalinů, Castrů, Gottwaldů a jejich nástrojů jako byl Mengele, Urválek, Grebeníček... ...Navíc si myslím, že pro většinu "aktivistů" je to jen příležitost jak si beztrestně, pod pláštíkem anonymního srocení, trochu zařádit.

A setkání důchodců na Letné pod plamenými projevy zapomenutých hereček a potomků bachařů?
Vždyť nostalgie je neškodná. Nebezpečné je to co reprezentují - překroucené vnímání historie, tak jako ruští generálové, kteří v roce 1968 Českosklovensku pomohli a neuznávají ani fakt, že jejich vojáci stříleli do našich lidí. A přes to všechno není možné je odsoudit nebo zahubit.

Naší povinností je mít pro ně plán.Musíme jim ukázat, že jejich omyl není v jejich světonázoru, ale v jejich přesvědčení, že to jinak udělat nejde. Že neměli patent na jediné správné řešení. A upřímně řečeno tomu nepomáháme ani my, ani ti, kteří jsme bláhově zvolili k reprezentaci nás samotných.

Omlouvám se ti za hrubky milý deníčku. Nechci to po sobě číst a bolí mě hlava :) Ale papír prý snese všechno, tak proč by to v případě harddisku mělo být jinak .)