Doufám, že někdo bude čísto moje řádky? Chci být následováníhodný? Proč tohle vůbec dělám? Oprostiv se od lpění na svém egu nedokáži se vzdát světa jako milovaného a opatrovaného klenotu. Miluji tu přítomnost a právě to, že cítím sebe vprostřed světa je zdrojem mého štěstí a rovnováhy. Jak bych mohl být šťastný, kdybych se od světa odpoutal a zřekl se jej. Je opravdu utrpení tak nesnesitelné, že je nutné před ním prchnout do nirvány? Nemluvím o nesmyslném plenění a vraždění. Nemluvím o tom, že bych byť jen kouskem duše schvaloval násilnou smrt jednotlivce. Mluvím o přirozeném koloběhu zrození, žití a mření, tak jak bylo na počátku hnáno pudy. V tom není nic útrpného a zavrženíhodného. Splynutí s proudem, které cítím čím dál častěji mi napovídá, že mým úkolem může být ochraňovat slabé před bezprávím a sám nezahynout předčasně. Celý tento postoj má jeden paradox. Neschvaluji utrpení jednotlivce, ale nenávidím nepřátele svého národa a vlasti, kterým chci sloužit. Chci jim sloužit i v případě nutnosti pozvednout zbraň - i když tato možnost (MOBILISACE) je v součsnosti naštěstí velice nepravděpodobná. Ne snad, že by nám nehrozilo žádné nebezpečí, ale pro, že k tomu pravděpodobně nejsou tzv. "zákonné důvody".
Nejsem-li ochoten přijmout smrt jednotlivce, ale jsem naprosto připraven označit skupiny jejichž rozvoj by měl dle mého názoru být přinejmenším kontrolován, zříkám se tím svého prozření a soucitu?
Více otázen než odpovědí. Možná, když si přestanu hrát na blahosklonného pána tvorstva a přijmu zvíře v sobě, které nežere svá vlastní mláďata a nezabíjí členy své smečky, ale brání tlupí teritorium a je ochoten vyrazit do boje s jinými rody, nebudu se muset náhle ospravedlňovat, že jsem sto v sobě rozdmýchat zlo. Jaká by tedy měla být humanita a jaká by měla být civilizace? Když vytěsním krvelačné násilí ze svého okolí a budu-li v tomto napodoben, nebude třeba s cizí tlupou zápolit? Jak jsem již napsal, demokracie nemá nástroj na obranu proti těm, kteří její principy neuznávají. Tresty odnětí svobody zjevně nejsou dostatečnou hrozbou. V extrémních případech stejně smečka pošle do konfliktu armádu a sežere protivníky. Jaký tedy je "náš" způsob života, když existuje mnohem více otázek než odpovědí?