Voják bojující za svou zemi je tím větší hrdina, čím více nepřátel semu podařilo pobít. Člověk, který se dopustí kriminálního činu je vrah.Naprosto jednoduché vnímání správného a nesprávného je rozmlženo vokamžiku kdy spatřím to v čem spočívá hrdinství vojákovo a lotrovstvívrahovo. V usmrcení jiného člověka. Je opravdu pohnutka tak silnouinstitucí, že dokáže omluvit i to, že jiného zbavíme života?

Ctím bojovou tradici naší armády a předků, kteří draze vykoupili toco dnes nazýváme Českým státem. Ale v čem spočívá to, že jejichzabíjení je mnou obdivováno a jiné zatracuji?

Tvrdím, že demokracie má jen chabé nástroje k tomu aby se ubránilaněkomu, kdo se nehodlá řídit jejími pravidly. Praxi toho všeho vidíme vsoučasných konfliktech. Síla národů demokratických je stejně barbarskájako těch totalitních, diktátorských nebo fundamentalistických. 

Přes to všechno ale naše invaze a boj je "spravedlivý" tedy alespoňz našeho úhlu pohledu. Einstein ve své teorii relativity hodně dá nainerciální soustavy a pozorovatele. A úhel pohledu je asi rozhodující ipři tom jak vnímáme smrt. 

Pokud tedy omlouvám smrt ve jménu vlasti, národa nebo víry rezignuji na humanitu?

Asi ne, ale přijal jsem zvíře v sobě. Přijal jsem možnost, že vdůsledku okolností jsem i já ve jménu vlasti, národa nebo z rozkazu stozabít. A to nejen kapra na Vánoce.
Četl jsem celkem dost článků pojednávajících o agresivitě a tomu co k ní vede.
Pokud bych neomlouval vraždy z instituce dobrých pohnutek házel bych dojednoho pytle zločince i hrdiny. Stejně ale je nesnadné vždy vnímat coje dobré a co zlé. 

Třeba bratři Mašínové. Pro někoho jsou hrdinové a pro někohozločinci. Zastánci "hrdinského" pohledu argumentují tím, že se na západprostříleli přes posluhovače režimu. Zastánci "zločineckého" pohledupoukazují na "nevinnost" oněch mrtvých a na zbytečnost jejich smrti.
Jediné co cítím je právě onen střed. Chápu nesnesitelnou tíhu perzekuceo to strašnější, že byla páchána vlastními lidmi. Na druhou stranuchápu smutek příbuzných oněch zabitých. 

A tak sám v sobě považuji za oběti všechny. Slova o hrdinství Mašínůmi přijdou přehnaná. Je pravda, že jako jedni z mála byli schopni akceproti totalitnímu režimu. Pokud ale existují náznaky, které byomlouvali Němce, že Nacistická propaganda zmanipulovala národ tak, žesi nekladl otázky, proč podobou milost nedopřát i vlastním lidem. 

Můj děda i babi jsou komunisté z přesvědčení. Dědu odvrhla armáda istrana po roce 1968. Přes to se necítí být disidentem. Chápu jejichpohnutky následovat myšlenku komunismu v níž  je možné spatřit několikpozitivních prvků. Dostali po válce totiž možnost změnit svůj osud.Děda se nestal "panským" myslivcem a babi se nestala malorolnicí.  Dědase stal vojákem a babi mzdovou účetní na dráze. Je pouze jejich věcízda prožili šťastný život, ale nelze jim upřít, že měli pocit, žeopravdu budují něco nového a hodnotného.

A pokud by byl děda zabit "odbojářem" ve stylu Mašínů, asi bych jejrovněž nenazýval hrdinou. Můj argument, že děda nikdy nikomu neublížil,ba právě naopak, je naprosto nepodstatný.  Z pohledu bratří by bylkomunistou vhodným k zabití.

Prarodiče vůbec mají se mnou potíž. Moje pravicové názory a polemika sjejich světem je předmětem dlouhých a vzrušených debat. I když mám kjejich působení v dějinách výhrady stejně se neubráním pochopení.

Co nechápu je to, že najednou po revoluci za všechno mohou ONI a nemy. Jak to, že najednou nikdo nebyl ve straně? Nemůžu odpustitkomunistům jak se hanebně zachovali ke svým vlastním lidem a na druhoustranu nemohu podpořit ty, kteří by je chtěli věšet na kandelábry.Neexistuje podle mne možnost tlusté čáry za minulostí.

Kromě jediného. Já se omlouvám všem obětem totalitních režimů acítím soucit s jejich bolestí. Podporuji alespoň morální rozsudky,které by odsoudily jejich konání vedoucí ke zničeným životům nevinnýchlidí. Pro koho vlastně? Pro cizáky a servilní touhu být ochráněnsilnějším?

Jediné co mohu našim obětem i hrdinům (a nemám na mysli jen ti, kteříbojovali za hranicemi) slíbit, že na ně nezapomenu. A budu hájit to cobych nazval snem o vlasti.

A proto musím připustit i fakt, že někdy omluvím i vraždu.