Město vytesané do kamene. Někdejší ostré tvary písek s větrem zaoblil, tak jak čas obrušuje hrany mladické odhodlanosti. Přesto stojí a i když roh není tak ostrý stále je tím čím byl. Minimálně neklamným důkazem sebe sama. Tiše promlouvá skrze věky a nelze se jen domnívat co ta slova znamenají. Nesluší se hodnotit to či ono bez důkladné znalosti, tím méně věky minulé a pohnutky těch, kteří konali místo toho aby jen upadli do zapomnění. Na tyrany i filantropy se vzpomíná tak jako tak. Jen chuť těch vzpomínek je rozdílná. A časem splývá v jednu. Hrůza bitev středověku je natolik vzdálená, že se může stát, že někdy mi to tehdejší umírání přijde romantičtější a smysluplnější než dnes. Přitom jeden každý voják umíraje v bitvě kašle na romantiku. Je mu jedno zda je na straně která vyhrává nebo jest poražena. Jen proklíná sebe, že chtěl víc než měl, proklíná toho kdo jej poslal do bitvy a na prvním místě proklíná toho jež mu způsobil smrt. Tak se válka za ideály proměňuje v těch vteřinách (při troše štěstí) skonu v čirou zlobu. Ideály jsou dobré pro ty kteří přežijí. A o mrtvých jen dobře. Když už jsme je poslali na smrt nesluší se hodnotit zda zemřeli s úsměvem na rtech nebo podělaní. Samotný fakt, že nasadili život pro něco jiného než pro sebe sama z nich dělá hrdiny. Měli lásku nebo plnili povinnost. Nebo prostě neměli jinou možnost.
Chci slyšet pohnutky těch kteří šli na smrt? Jistě, ale jen ty velkolepé. Mám v sobě po předcích zděděnou představu, že umírat se má pro něco významného a velkého.
Tedy ne pro chlast za volantem a blbost. A blbost myslím vlastní i cizí. Několikrát jsem už psal o tom, že jedinou smrt kterou nesnáším je ta zbytečná.  A zbytečná mi při troše zamyšlení přijde každá smrt krom té nevyhnutelné, která přijde s věkem. Nakonec ta nejlepší smrt je ta "nejobyčejnější", která se do dějin zapíše jen tím, že ovlivní statistiku zemřelých toho roku. A přesto i taková smrt může mít v sobě kus hrdinského patosu. Jen se toho musí chytnout ten správný scénárista.
Netuším proč tak lpím na výjimečnosti. Ale je pravda, že se neustále snažím do sebe naroubovat již mnohokrát zmiňovanou ctnost a povinnost a pokoru z ní vycházející a ekonomiku.
A přes to, že výjimečnost je tak vzácná lze ji nalézt. Někdy se vynoří z prachu, někdy se objeví v džungli nebo přiletí z nebe. Někdy a pouze někdy se zjeví v podobě člověka, který má duši tak rozsáhlou a krásnou, že jednomu vezme dech. A ještě vzácněji je ten člověk krásný i navenek.
A asi jednou nebo dvakrát v životě takovou ženu potká muž. Samozřejmě, že v nevhodný čas. Ideální situace přece píší scénáristé, kteří dokáží i z bezvýznamného skonu udělat příběh na Oskara.
A já ideální ženu, která se nejvíc hodí k uctívání našel ve velice nevhodném čase. Materiálně, citově i sociálně jsem tedy spíše v nevhodném rozpoložení. Ona za ten čas nemůže. Prostě se objevila a je dokonalá. A srdce plápolá plamenem...
Má v sobě tu moudrost dávnověku. A já mám spoustu důvodů si jí vážit. Má v sobě jemné hrany obroušené pískem a patinu uměleckých děl. Přitom je tak krásně mladá. Svěží. Plná života. A lze si jen představovat kde jsou její hranice... ...a přitom vůbec neví o své dokonalosti.
Zajímavé