Bezpočet nocí stojí mezi mým zrozením a dneškem. Úvahy ve snech i ve chvílích bdělosti a pocit únavy těsně po probuzení napovídá jen, že spánek není vždy tím spočinutím, které by mělo dopřát oddechu lopotíc se občas i ve stavu nevědomí. A listy dopadají s hromovým duněním na vodní hladinu, drtíce její klid. A vánek rve vlasy z mé hlavy a do uší řve tak až krví podleje bělmo očí tupě civících do prázdna.
A ocel hladí mé tělo, hřejivá a něžná proniká do nejniternější zákoutí útrob aby je objala a proměnila v sebe sama. Měkkost ostří kolem nějž se s hrubou neforemností ovíjí maso. Tam tedy se střetne něha železa s nesymetrickou hrubostí masa a chaosu krve v něm.
Pro tu uhlazenost spílám třeskutým ranám mrknutí řasených očí, které bodají a pálí svým pohledem. Pálivý žár polibků je zastaven a vystřídán  bolestným dotekem konečků prstů jenž neodbytně trýzní hrubost kůže.
Přimykám se k něžnému meči a doufám v jeho náklonnost i ve dnech, kdy mě hrubost něhy přemůže. Doufám, že kladivo pohladí mou znavenou duši více než křik milionů lidí, kteří chtějí svojí spásu a vymáhají jí na osudu, bozích i na sobě navzájem.