Ustrnulé výjevy v noční temnotě. Vkrádají se mi do vědomí kacířské myšlenky. Z hlouby sluje mojí duše na světlo bublají. Jako třeba tahle: Antická filosofie je jen předpokojem poznání a "západní" vidění světa, kde objekt je ve středu zájmu nestačí. Například Čínská obraznost (I-ting), kde není možné oddělit detail od celku anaopak dává tušit, že vzájemná rovnováha byla v našem životním prostoru narušena. Jak rád bych na těchto řádcích rozvedl dopodrobna jak "západní" mozek přejímá "východní" mnohoznačnost.
Hlavní radost mi teď dělá, že Buddhismus a další tyto směry považují upachtěnou otázku stvořitele za nepodstatnou. Však se to samo nabízí... Proč musíme pojmenovat "boha" a znát kořen stvoření. Vždyť podle véd je to božské obsaženo v nás. Je-li jedním z atributů božství tzv. vševědění, tak člověk je bohem světům, které vědí měně než my. Je sám svojí zatím omezenou představivostí a limitovaným chápáním méně než svět ve kterém žije. Ale přetváří jej. A bude jej přetvářet. Není toto důkaz o božských schopnostech člověka? Vždyť nepokorný může být i člověk věřící ve stvořitele. Ale sám "dokonalý" stvořitel je dokonalý jen schopnostmi našeho vidění. Chtěje působit na tento svět musí respektovat jeho pravidla. Tak i BÚH jest omezen zákony času a hmoty. Nemůže stvořit nic trvalého a nepomíjivého. A né že by nechtěl. Vždyť církev (prý od boha) snaží se být neměnná a věčná. I třetí říše taková měla být. A i přes to, že tu za sebe kladu slova přesně tak jak se mi to hodí, tak vidím v tom tu analogii. Nehodí se Bohu ani církvi mnoho poznání v člověku. Varují jej před ním, protože se ho bojí. Bojí se, že člověk vševědoucí stane se bohem.
Avšak na strach je ještě brzy, protože člověk je nadán velikou hloupostí a zlostí. A i když se rodíme dobří (samozřejmě, že existují opačné názory), zlo a neochota chápat souvislosti, které jsou větší než my, nás snadno může donutit vyhynout.
Však mnozí bohové byli údajně svrženi.
Otřu-li svoje úvahy o pohled psychiatrův, tak přes to všechno co jsem napsal, cítím se být normální. Nemyslím totiž, že Já jsem bohem - ba naopak.
Přisuzuji ale člověku jako druhu, jako bytosti duchovní schopnost stát se jím, jakkoli to může trvat statisíce let.
Jediné co brání člověku v cestě vpřed, vzhůru, hlouběji a dál je neracionální "hraní si na boha" a touha dělat stejnou chybu jako dělá Aláh i Hospodin...
Snaží se být neměnný, stálý, nezvratný a věčný...
Jen ustrňme na okamžik a rozhlédněme se...
Co je stálého a neměnného v našem životě? Co setrvává na místě a je věčné. Kde jsou stopy toho co tu bylo před sto lety?
Jak vypadá to o co se padesát let nikdo nestará?
Poutníče nechtěj být roztřesen tím, že stálosti a jednoty nenajdeš na kameni, který věčně bude ležet na tom místě, kam jej bůh pohodil.
V promněnlivosti a nestálosti, ve střídání sil a v tom, že květ není ničím bez stromu na kterém vyrostl a strom není úplný bez svého květu najdi klid.
Ve střídání sil. V tom, že příčina má následek. Řád je v pohybu a tzv. nahodilost přináší životu to co jej dělá krásným. Vždť se těšíme na neočekávané a ve zlých časech doufáme v náhodu, která nám pomůže znovu začít stoupat vzhůru.
Jen je těžké nelpět v tomto světě. Vždyť já sám nemohu se stát Buddhou, protože lpím na samotném jsoucnu. Snad se tedy za několik životů mohu stát Boddhisattwou a pomáhat ostatním nalézat pokoj a zbavit je utrpení. A jakkoli jsem vybaven pro zabíjení nebudu tou schopností plýtvat.
Dalajlama řekl: Když mě vidítě jak se snažím být dobrým člověkem - vidíte sebe.
Tohle páté přes deváté v horečce jsem ti dnes chtěl říct můj deníčku... :)