Tíže všehomíra padá na má ramena. Mužná, avšak přesto se prohýbající. Není mou chybou, že svět vypadá tak jak vypadá, ale jak to mám pro ty moje ďábly napravit. Jsem satanův pacholek. Miluje mě moje mamka a já jí to neumím dost oplatit a nikdy asi nebudu sto oplatit lásku někoho, kdo by se pro mne vzdal všeho a mockrát to udělal. Teď když by si zasloužila zdvihnout z prachu jejího soukromého pekla, přešlapuji poněkud bezradně nad tou propastí. Vida ty její smutky a můry držím jí a táhnu zpět na světlo, ale nevím zda jí držím dost pevně a nevím zda ona ke světlu vůbec chce, když já sám žiju v temnotách.

Poslechni si poutníče v té hřejivé prázdnotě to ticho. Slyšíš jen svůj dech a praskání ohně. Jeho plameny hřejí ale neosvítí svět. Hoří jen pro tebe a jen kousek od tebe je již prostupná ale pohlcující tma.

Četl jsem nedávno sloupek o tom, že je třeba hořet. Snad se můj oheň stane nakažlivým. Snad se invence a nadšení nesetkají s opovržením. Pokora snad zajistí, že nesejdu z cesty, která jsa směřována k tomu cíli jež byl vytýčen už před tisícem let, je klikatější než jsem si kdy dovedl představit.

Pořád si opakuji slova dávných mistrů: Moudrý tvoří, ale nevládne. Dělá ale neužívá. Dokonává díla ale nevychloubá se. Pokorně se sažím být dobrý a pokud budu následováníhodný budu tomu sloužit.

Ptám se každý den jak se osobní pokora může promítnout do vlastností spravedlivého vládce. Kladu si otázku, jak má stát fungovat a co je jeho úkolem. A v neposlední řadě se ptám zda kladu správné otázky a zda se mám právo tázat.