Nejsem expert přes jazyky, francouzsky se učím od svých osmi let. Tehdy mi byla dána k narozeninám přihláška do jazykové školy, ze všech možných řečí padl výběr zrovna na francouzštinu..nevím proč, může-li se osmileté dítě vůbec rozhodnout, co je pro jeho následující život nejlepší.

   Je to již deset let, co mě obklopovaly příručky zvoucí do cizokrajných zemí, deset let od doby, co mě zaujala malinká brožurka „PAŘÍŽ.“ Do kolonky jazyk byla tehdy vepsána francouzština. Od té doby dvakrát týdně vcházím do postarší budovy, bývalé knihovny, vstříc stránkám gramatiky, novým slovesům s velkým studijním slovníkem FRANCOUZSKO-ČESKÝM v batohu.

   Jako dnes. Jak již bylo poznamenáno, nejsem expert přes jazyky. Slovíčka, která se jednu lekci naučím, druhou dávám jen těžko dohromady. Množství pouček je pro mě španělská vesnice. Kurz, se kterým jsme kdysi společně začínali už dávno udělal potřebné certifikáty a jiné zkoušky. Jen já se stále mohu řadit mezi mírně pokročilé. Tudíž zdejší hodiny pro mě obvykle nebývají tou příjemnější součástí dne. Ale teď je tomu naopak, jde se mi lehce.. francouzština mi umožnila vypadnout z blázince, který nastal doma.

   Chystá se oslava mých osmnáctin. Sjela se celá bližší i vzdálená rodina. Jde prý o zlomový okamžik v životě člověka. Nepřipadám si jako před začátkem něčeho nového, lepšího. Stále tatáž zakřiklá šedivá osoba. Tytéž školní problémy, stále bez lásky. Dalo by se to nazvat „krizí mladšího věku.“ Celý den přemýšlím nad věcmi, které nemám. Co není a mohlo by být. Čím je můj život nějak vyjímečný, čím se liší od dalších milionů životů lidí, kteří chodí po stejné Zemi, dýší stejný vzduch jako já.

    Z úvah mě vytrhne Patrik, kluk, který k nám přibyl nedávno. Nenapravitelný optimista. Chybí mu poslední zkouška CCA 3. Bude se o ní pokoušet potřetí, ale úsměv z tváře mu nezmizel. „A já myslel, že zase budu poslední,“ křikl Patrik, který je svou nedochvilností proslaven, „co se tváříš jako u mučení, čeká nás monsieur Javier..trošku života do toho umírání.“

    Ale tentokrát nás nepřivítalo typické Quelle est la date d´aujourd´hui?¹ Do třídy vstoupila Blanche. Byla překrásná. Jak jsme se později dozvěděli, pochází z Cheverny, je jí 28 let, dokončila studium francouzského jazyka na Sorbonne a teď bude nějakou dobu zastupovat monsieura Javiera, jenž musel neprodleně odjet. Bohužel ještě neumí moc dobře česky, ale věří, že to spolu zvládneme.

    Nemohla jsem z ní spustit oči. Prstýnky rudých vlasů ji padaly do tváře. Snažila se je zkrotit, ale zůstaly neposedné celou hodinu. Nohy ji obepínaly tmavé džíny, které sladila s jasně modrým svetrem. Vše doplnila šálou, tak typickou pro francouze. Připomněla mi naší nedávnou cestu Paříž a zámky na Loire. Zamyslela jsem se. Ani jsme si nevšimla, že lekce skončila a ve třídě kromě mě zůstala už jenom Blanche. Byla tak blízko mě, že jsem cítila její parfém, zamotala se mi hlava. „S'il vous plaît, ou est la bibliothèque le plus proche?,“ zeptala se najednou.

    Divím se, že jsem ji při mé trémě byla schopna odpovědět. Ale nakonec jsem ji sama do knihovny zavedla a strávila s ní zbytek odpoledne. Nemyslela jsem na svou francouzštinu, na gramatické chyby, kterých jsem se dopouštěla, celým mým tělem prostupovala Blanche, byla jedinečná. Okouzlila mě.

    Oslavila jsem své osmnáctiny. Celá rodina se mi postarala o výbavu. Mezi dárky vynikaly ručníky, utěrky, sada broušených sklenic, příbory, šperky..připadala jsem si jako na svatbě, jenom chyběl ženich. Vlastně měl by to být ženich? Byla jsem zmatená.

     S Blance jsme se spřátelily. Darovala mi šálu. Jednou po lekci, na které jsem se uvnitř duše začala těšit, mě pozdržela ve třídě. Navrhla, že bychom mohly spolu někam zajít. Zavedla mě do útulné kavárničky. Vyprávěla, že se jí stýská po Francii, že si tady připadá sama, nikoho nezná. Tahle kavárnička ji připomínala domov. Než jsme odcházely řekla: „Mam pro tebe un petit cadeau.“ Ještě neuměla moc dobře česky, ale učila se rychle. Napovídám ji:„Dárek?“ „Oui,“ řekla a podala mi úhledně zabalený balíček. Byla to nádherná šála. Přivezla ji z Francie, myslela si, že by se skvěle hodila k mým modrým očím, tak nemohla odolat.

    Odpoledne trávené s Blanche  se brzy odrazily na mé francouzštině. Začala jsem se těšit na každou lekci, učení slovíček či skloňování četných fr.sloves se pro mě staly zábavou. Chtěla jsem si s Blanche povídat v jejím rodném jazyce. Slova, která vycházela z jejích úst zněla nádherně.

    Oné změny si brzy všimlo mé okolí. Avšak nikdo náhlý obrat nechápal či ho spíš moc nerozebíral. Otec občas poznamenal, že kdybych se učila pravidelně, mohlo to jít už dřív. Brzy jsem udělala první certifikát CCA 1. Za odměnu mi byla nabídnutá týdenní cesta dle vlastního výběru. Byla jsem jedináček, vytoužené dítě. Nikdy jsme si nemohla stěžovat na nedostatek. Rodiče se snažili splnit každé přání, které mi na očích viděli. Dá se říct, že jsme spolu dobře vycházeli. Nevěděla jsem, kam jet.

    Ještě tentýž den volala Blanche: „Chtela bych tě videt, mon amie, v osm na Petříně?“  Sešly jsme se na rozhledně. Často jsem sem chodila rozjímat, ale s Blanche jsme zde byly poprvé. Když jsem dorazila, stála už nahoře. Přišla jsem k ní a řekla: „Taková malá Eiffelovka, viď?“ Otočila se a spočinula na mně zvláštním pohledem, ztratila jsem pevnou půdu pod nohami. Přestala jsem vnímat okolní svět. Vždyť já ji miluji. Neumím si představit, že by odešla, že bych ji měla přestat vídat. To není možné, nemohla jsem se přeci zamilovat do své učitelky francouzštiny. Cítila jsem, že Blanche je na tom podobně. Odvážila jsem se a chytila ji za ruku. Neodtáhla se. „Mohla bych někam odjet,“oznámila jsem ji. „Francie, bude se ti líbit, provedu tě,“odpověděla a usmála se tak, jak to uměla jen ona. Zbytek večera jsme strávily mlčky.

   Začala jsem se těšit. Brzy přišly prázdniny a já s jedním úhledně zabaleným zavazadlem čekala spolu s Blanche na zastávce. Chovaly jsme se k sobě beze změny,  i když jsme obě dobře věděly, že tu noc na Petříně se něco změnilo. Spisovatel by řekl, přeskočila jiskra. Průvodkyně se snažila zvládnout nenadálý chaos. Započal pozdním příjezdem autobusu, pokračoval ztrátou pasu jedné spolucestující, která jej nakonec objevila v náprsní kapse svého manžela a končil změnou programu, jenž zapříčinil státní svátek, tentokráte vycházející na úterý 27. Čekalo nás sedm dní  památek, kultury a romantiky Paříže. Byla jsem šťastná.

    Paříž jsme zastihli probouzející se do nového dne. První lidé šli vstříc dalšímu dni, usměvaví číšnici otvírali kavárničky, jenž zvaly na čerstvou křupavou bagetu či již zdálky vonící šálek kávy.

    Naše kroky vedly k jedné z chloub tohoto města nad Seinou Eiffelovou věží. Až  do druhého patra jsme s Blanche vyšly pěšky. Kochaly jsme se výhledem, který se nabízel, když tu se ozvalo: „Le troisieme étage, ici..²“ Blanche sebou trhla. „Stalo se něco,“ ptám se. „Vís, Soňi, já nikdy ještě nebyla na vrcholu, ztrácet pevnou půdu pod nohami, když já si představit tu výšku,“ odpověděla Blanche. Líbila se mi její špatná čeština.  „Neboj se, půjdeme společně, uvidíš, stojí za tu trochu strachu.“ Opravdu stála. Pohled na okolní krásu Paříže odzbrojí každého. I Blanche  zapomněla na svůj strach. S radostí v očích mi ukazovala budovu univerzity, která se jí v posledních letech stala domovem, kavárnu, kde tak rádi studenti trávili večery či pekárnu, kde dělají ty nejlepší bagety v celé Francii. Prohlížely jsme si památky, které jsme ještě tentýž den či jiný z mnoha krásných, které jsem v Paříži prožila, navštívily.

    K večeru jsme se dostali do hotelu. Po únavné cestě a dni plném vzrušení vzali všichni účastníci zájezdu, tedy i my dvě, za vděk klidným pokojem Formule 1. Blanche se šla osprchovat. Vytáhla jsem svůj digitální foťák a ještě jednou procházela místa, které jsme dnes navštívili.

     Z mých úvah mě vytrhla až Blanche: „à quoi réfléchissez-tu?³“ Byla nádherná, jak tam stála jenom v ručníku s jí typickým úsměvem na rtech. „Ani nevím, bylo toho na mě dnes nějak moc,“ odpověděla jsem popravdě. Nemohla jsem se soustředit, její tělo mě přitahovala jako magnet. Ručník odhaloval víc než měl schovat. Proběhl mi mráz po zádech. Smět se tak dotknout jejího hebkého těla. Nemohla jsem se té představy zbavit. Navíc nás čekala noc strávená společně v jedné posteli. Uložily jsme se ke spánku. Ale ani jedna z nás nemohla pokojně usnout. Ležely jsme vedle sebe, v pokoji bylo dusno, horký červenec byl znát. Cítila jsme napětí každého svalu svého těla…avšak únava brzy vykonala své a spánek nás přeci jen přemohl.

     Ráno jsem se probudila pozdě. Blanche už vesele pobíhala po pokoji a chystala snídani. "Marmeládu ou med," otázala se, když si všimla, že jsem vzhůru. Vzpomněla jsem si na své včerejší úvahy. Jak moc bych chtěla vědět, co si myslí ona. Co cítí. Brzy jsem se vše měla dovědět.

     Čekala nás procházka Montmartrem. Slunce prosvětlovalo malými uličkami přeplněnými prodavači, Pieroty a pouličními malíři nabízejícími své výtvory, obrázky rozmanitých barev a stylů. Sacre care se tyčil k jasnému nebi. Turisti, studenti, hudebníci či bohémové, jenž si zdejší čtvrť oblíbili již v dobách dávno minulých, posedávali na schodech pod chrámem. Připadala jsem si jako v jiném světě, dýchla na mě atmosféra klidu a pohody. Nebylo kam spěchat. Čas jako by se zastavil. Stála jsem opřená o zábradlí a vychutnávala si pohled na Paříž zalitou září zapadajícího slunce. "Nádhera, viď," špitla Blanche. Otočila jsem se. Usmívala se. Byla tak blizounko..a její ústa se stále přibližovaly. Podlomily se mi kolena. Pootevřela jsem rty, Blanche to pochopila jako souhlas. Poprvé jsme se políbily. Bylo to  nádherné.

     Slovo nádherné vystihuje celý náš pobyt ve Francii. Ale jak se říká, vše jednou končí, tedy i tato cesta skončila. Vrátily jsme se do reality každodenního života. Avšak něco se změnilo. Jestli jsem si až doposud mohla namlouvat, že vztah, který je mezi mnou a Blanche, je jen přátelství, tak nyní jsem věděla, že jde o něco mnohem vážnějšího. Něco nádherného, co započalo ten večer na Petřínské rozhledně.

     Zprvu vše vypadalo tak jednoduše. Já miluji Blanche a ona miluje mě. Jak prosté. Ale ne zde, kde lidé mají zakořeněno tolik předsudků. Málokdo pochopí vztah učitele a studenta, natož vztah dvou žen. Nepřicházelo v úvahu jít se nerušeně projít nebo navštívit kavárnu. Lidé si na nás ukazovali, pokřikovali..Jak samozřejmé bylo ve Francii procházet se s Blanche ruku v ruce.

     Brzy jsme si přivykly. Nezáleželo na okolí. Opravdoví přátelé pochopili a ti ostatní nestáli za naše trápení. Jenom z jednoho jsem měla stále strach. Jak to říci rodičům. Nechtěla jsem jim lhát, až doposud jsme spolu měli hezký vztah.

     Jedno nedělní odpoledne jsem se odhodlala. Přisedla jsem k mamce do kuchyně, která jako obvykle luštila křížovku. Vlastně to byla její jediná záliba. "Chtěla bych ti něco říct..,"začala jsem opatrně. "Prosím, jsem jedno velké ucho," odpověděla aniž by zvedla hlavu od křížovky. "Víš, já se zamilovala, je to profeso..," ani jsem nedopověděla. Odhodila časopis a s rázností v hlase spustila: "Jsi se zbláznila. Zamilovat se do profesora? Co jsme komu udělali. A kolik mu pro boha je? Ne, nic mi neříkej, je to ten váš nový angličtinář?! Jestli se tohle dozví táta.." Její tok výčitek přerušilo otcovo: "Co se nemám dozvědět?" Nevěděla jsem, co mám dělat. Připadala jsem si jako ve zlém snu. Ale jedno bylo jasné, teď už nemůžu ustoupit, musím jim říct všechno. Musím jim říct o Blanche.

    Nerada vzpomínám na to, co se dělo potom. Pohádali jsme se jako ještě nikdy. Chtěli mě poslat na léčení. Matka si musela vzít prášek. Její jediná dcera není normální. Když si uvědomili, že výčitky a výhružky nepomáhají, začali přemlouvat: "Soňko, nic se neděje. Spolu to zvládneme. Maminka si vezme dovolenou. Ale ty se okamžitě přestaneš stýkat s tou Blanche. Zapomeneš na ni. Přeci si nezkazíš život holčičko." Nic nepomohlo. Vzala jsem si svetr a odešla.  

    Seděla jsem v parku na lavičce, slzy mi stékaly po tváři. Netušila jsem, co bude. Kam půjdu. Nedovedla jsme si představit, že se takto s rodiči navždy rozejdu, ale zároveň jsem si nepřipouštěla možnost, že bych ztratila Blanche. 

     Z úvah mě vytrhl známý hlas: "Co ty tady sedíš jako hromádka božího neštěstí?" Byl to Patrik. Jak ráda jsem viděla jeho tvář. Přisedl si ke mně. Vše jsem mu vypověděla. Začala jsem seznámením s  Blanche. Povídala jsem o našich prvních společných chvílích v Praze. Nevynechala jsem ani změnu, která nastala v Paříži. Vše jsem zakončila hádkou s mými rodiči. Při této vzpomínce jsem se znovu rozplakala.

Patrik mě objal a začal vyprávět svůj příběh. Před deseti lety poznal Martina. Také se zamiloval. Avšak jeho okolí volbu nechápalo. Nezazlíval jim nic. Vždyť si zprvu sám nebyl jist, co se s ním děje. Bohužel pochopil pozdě. Martin byl těžce nemocen. Měl leukémii. Umřel Patriku v náručí. "Bylo to těžké, nikdy jsem už nikoho nemiloval tak jako Martina. Když už někdy nevím, co dál, vzpomenu si na jeho poslední slova..Važ si té krátké chvilky v nekonečném vesmíru, která ti byla dána. Kterou umíš prožít. A nikdy nezapomeň, že i když je krátká, tak je to nejkrásnější a nejcenější, co můžeš mít. Jednou zaváháš, ztratíš ji a nikdy už nezískáš. A tak dýchej, plač, usmívej se a vždy ŽIJ. Od té doby, dýchám, pláču, usmívám se a žiji. Nezastírám, že to není vždy jednoduchá cesta, ale vím, že on mě od tama vidí. Hlídá každý můj krok. Nenech si vzít svou lásku." Byla jsem překvapena. Ten věčně usměvavý kluk prožil něco tak strašného. A já si tady dělám těžkou hlavu z mých starostí. S Patrikem jsme pro tentokrát rozloučili. Byla jsem mu vděčná. Pomohl mi udělat si pořádek ve svých pocitech. Od této doby jsme nejlepší přátelé. Vím, že se na něj mohu ve všem spolehnout a to stejné může říct s čistým svědomím i on.

    Vrátila jsem se domů. Rodiče jsem zastihla sedící v loni dovezené kožené italské sedací soupravě. Uvědomila jsem si, že náš byt je zařízen velmi vkusně. Čínský porcelán, značková elektronika, nábytek z dovozu.. "Tak přeci jsi se vrátila, já říkal, že ti žádná Blache nestojí za zkažený život. Máš před sebou velkou budoucnost," vyhrkl na mě z pohodlí sofa otec. "Jmenuje se Blanche," odpověděla jsem mu a odešla do pokoje. Bylo mi z toho všeho smutno. Ale vzpomněla jsem si na Patrika. Bojuj za svou lásku. Odhodlaně jsem vytáhla kufr, do kterého jsem zabalila pár nezbytných věcí ze skříně, přidala nějakou kosmetiku a úplně nahoru položila mého oblíbeného plyšového medvídka. Vzpomínka. Byl první hračkou, kterou jsem od rodičů dostala. Odešla jsem beze slova.

     Do reality mě vrátil až studený vítr, jenž mě zastihl před domem. Uvědomila jsem si, co jsem udělala. Už nešlo nic vrátit zpět. Ani jsem po tom netoužila. Zavolala jsem si taxi. "Kam to bude, slečno," otázal se menší postarší taxikář. "Vinohradská 36," odvětila jsem bez rozmyslu. Nikdy jsem tam nebyla, ale věděla jsem, že si Blanche pronajala byt právě na této adrese.

     Najednou jsem stála před nově zrekonstruovaným třípatrovým cihlovým domem. Asi podesáté jsem vztáhla prst k zvonku se štítkem Blanche Rusplain. Tentokrát jsem našla dost odvahy a zazvonila. Dveře zachraptily a já stála v podlouhlé neosvícené chodbě. Vydala jsem se ke schodišti. V druhém patře se rozsvítilo. Zvedla jsem svůj kufr a vydala se vstříc posledním schodům, jenž mě dělily od Blanche.

    Stála tam jenom v košili, nenalíčená, vlasy svázané modrou stuhou. Nedivila se, když mě uviděla. Vzala můj kufr a pozvala mě dál. Usadila mě v obývací části garsoniéry a šla uvařit čaj. "Volali tady tví rodiče," řekla a přisedla si ke mně. Schoulila jsem se jí do náruče. Objala mě. Připadala jsem si tak v bezpečí. Zapomněla jsem, co se stalo odpoledne, na hádku s rodiči a můj odchod. Byla jsem s Blanche, její blízkost mě uklidňovala.

     Uklidňovala a zároveň vzrušovala. Byla tak blízko, cítila jsem vůni její kůže. Byla tak hebká. V tom mi zašeptala do ouška: "Tu es divine.." a neopomněla políbit můj ušní lalůček. Proběhl mi mráz po zádech. Začala jsem jí oplácet polibky. Jednou rukou jsem ji zajela pod košili. Hladila jsem jí bříško. Má ruka zajela výš, neměla spodní prádlo. Mezitím mi Blanche pomohla ze svetru. Našla zapínání mé podprsenky, sundala mi ji. Rozepínala jsem ji košili, pěkně knoflíček po knoflíčku. Vyprostila jsem se ze svých džín. Podívala se na Blanche, cítila jsem její vzrušení. Už to nešlo oddálit. Milovaly jsme se. Byl to nádherný pocit. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

   Ležely jsme vedle sebe. Cítila jsem svůj zrychlený dech. Přiklonila se ke mně a zašeptala: "Miluji tě." "Já tebe taky," odpověděla jsem. Byla jsem bez pochybností. Jsme s Blanche jedna bytost. Nemůžeme být bez sebe. Vzpomněla jsem si na jedno přísloví. "Člověk je jako polovina pomeranče. Tak dlouho chodí po světě, dokud nenajde tu svou druhou půlku. Někdy trvá celý život než najde tu pravou." My s Blanche jsme měly štěstí. Naše půlky se spojily a už je nikdy nic nerozdělí, ani mí rodiče.

     Uplynulo několik měsíců od okamžiku, kdy jsem odešla z domova. Nastěhovala jsem se k Blanche. S rodiči stále nemůžeme najít správnou cestu, která by nás opět spojila. Doufám, že se nám jednou povede na vše zapomenout. Poprvé v životě můžu říci, že jsem absolutně šťastná. Nechci se rouhat, ale je pravdou, že mé srdce naplnila radost. Vztah, který započal mezi mnou a Blanche jen sílí. Odmaturovala jsem a chystám se na filozofickou fakultu. Blanche zakládá soukromou jazykovou školu.

     Z přemýšlení mě vytrhla melodie mého mobilního telefonu. Display ukázal Blanche. „Mon chéri⁴, nezapomeň na dnešní večeři s grand-mère,“ spustila. Večeře s babičkou. Jak bych mohla zapomenout. Paní Rusplain je jediná příbuzná, kterou Blanche má. Již deset let žije v ČR. Byla jedním z důvodů proč se Blanche rozhodla vyučovat francouzštinu zrovna tady. Chtěla by mě poznat. Mám z tohoto setkání strach. Ještě pořád se mi vybavuje reakce mých rodičů.

    Stojím před mohutnými dveřmi, s kyticí kopretin v ruce. Poslední nádech, výdech a už slyším chrčivý zvonek a tiché cupitání babičky Blanche. „Tak pojďte dál. Jsem ráda, že vás konečně poznávám. Blanche mi o vás tolik vyprávěla. Ještě tady není, ale přijde za chvíli. Dáte si čaj?,“ neopomene se zeptat. „Děkuji, ráda,“ odpovím. Ještě než odejde postavit vodu, otočí se a řekne: „Je dobře, že si vybrala zrovna vás. Ráda vás uvítám do rodiny.“

POZNÁMKY:

¹ Kterého je dnes?

² Třetí patro zde.

³ Na co myslíš?

⁴ miláčku