„Na schizofrenii je nejhorší, že nevíte, co je pravda. Najednou přicházíte na to, že lidé, které milujete, kterým důvěřujete, vlastně neexistují.“

   Bylo to přesně 24.června 1963, kdy jsem poprvé spatřila Johna. Byl to takový malý roztěkaný a roztomilý muž. Šel z naší studentské knihovny, nesl si stoh papírů a každou chvíli hrozilo, že se mu zřítí. Uvízl mi v paměti.

  Vídali jsme se na přednáškách, v jídelně, na koleji a mě vždy okouzloval jeho úsměv. Asi měsíc poté, co jsem ho uviděla poprvé, si ke mně přisedl v parku. Dali jsme se do řeči. Byl okouzlující. Dokázal hodiny hovořit o úplně obyčejných věcech, které denně míjíme bez povšimnutí, a přeci byl zábavný.

  Ráda jsem s ním trávila své volné chvíle. Neměla jsem moc přátel, s rodinou jsem se nestýkala, byla jsem tak trochu samotářský podivín, alespoň mé okolí si to myslelo. Až na Johna. Jezdili jsme spolu na výlety, pořádali pikniky, hráli tenis, četli knihy. Zamilovala jsem se do něj…

  Mezitím jsme dostudovali. John práva a já dostala diplom z matematiky a ekonomiky. Koupili jsme si malý dům na předměstí Londýna. Ke štěstí nám chybělo jen jedno, dítě. Stále jsem nemohla otěhotnět, i když doktor tvrdil, že je vše v pořádku. John mě uklidňoval, říkal, že jsem přepracovaná, to stěhování, nová práce.. Rozhodli jsme se proto, že navštívíme mou sestru na venkově. Předpokládala jsem, že mi změna prostředí udělá dobře, že konečně i já budu moci mít vlastní dítě.

  K sestře jsme dorazili začátkem dubna 1968. Tehdy se mi změnil život, brzy jsme měli s Johnem oslavit pětileté výročí od našeho seznámení.. Přijeli jsme večer, lidé se začínali scházet u večeří v kruhu svých rodin a přátel. Já doufala, že se konečně usmířím se svou rodinou a oni přijmou Johna za svého.

  Sestra mě uvítala s otevřenou náručí a slzami v očích. Ovšem když jsem ji představovala Johna, dívala se na mě jako na blázna a zeptala se, jestli se cítím dobře. Sama pro sebe odvětila, že to bude asi  dlouhou cestou a uložila mě ke spánku. Dostali jsme s Johnem moc krásný pokoj s výhledem do zahrady.

  Vstali jsme brzy, John se šel osprchovat. Já sešla do kuchyně, nalila si hrnek teplého kakaa a přisedla k Agnes, mé sestře. Agnes se vyptávala jaká byla cesta, jak se mi daří a nakonec se zeptala, proč jsem nepřivezla Johna. Vysvětlila jsem ji, že je ještě nahoře, šel se osprchovat. Ovšem Agnes  tvrdila, že jsem dorazila úplně sama..opět mě uložila do postele a zavolala doktora Lingrense.

  Poté to šlo velmi rychle, doktor mě nechal převézt na kliniku a po mnoha vyšetřeních usoudil, že trpím duševní poruchou-schizofrenií. „Víte, na schizofrenii je nejhorší, že nevíte, co je pravda. Najednou přicházíte na to, že lidé, které milujete, kterým důvěřujete, vlastně neexistují.“

   Začala jsem brát prášky. Agnes si mě odvezla domů a snažila se mi vysvětlit, že žádný John doopravdy neexistuje, že žije pouze v mých představách.  Nemohla jsem tomu uvěřit, já přeci Johna miluji…byl stále vedle mě, v nemocnici, u Agnes..jenom jej nikdo neviděl.

  Myslela jsem si, že se proti mně všichni spikli. Jenom John zůstával a byl mi oporou. Na jeho popud jsem přestala brát prášky. Předstírala jsem, že už je vše v pořádku, že John neexistuje. Doktor Lingrens brzy usoudil, že se můj stav neuvěřitelně zlepšil a já se mohla vrátit domů. Domů, do našeho domečku na předměstí, kde nám bývalo tak dobře. 

  Život se vrátil do běžných koleji, vlastně něco se přeci změnilo. Otěhotněla jsem. Byli jsme oba tak šťastní, John i já. Začali jsme se ještě více stranit lidem, stačili jsme si přeci sami. Proto jsem porodila doma. Fleur, jak jsme začali říkat naší holčičce, měla brzy oslavit své první narozeniny. Rozhodla jsem se pozvat i sestru, ale Johnovi jsem raději nic neřekla. Mělo to být překvapení.

  Přesně 25.září 1973 přijela sestra. John byl ještě v práci.  Vzala jsem ji k malé do dětského pokoje. Agnes se sklonila nad kolíbkou, zarazila se a řekla: „malá ještě spinká nebudeme ji rušit.“  Ve skutečnosti Agnes  viděla jenom prázdnou kolíbku. Došlo ji , že Fleur je další výkvět mé fantazie, a že je třeba zavolat doktora. Nechtěla mě ovšem vyplašit, a tak dál hrála tu „komedii“.

  To bylo přesně před dvěmi léty. Dnes, dne 25.září 1975, sedím v okně psychiatrické léčebny a vzpomínám. Prošla jsem mnoha testy, nastoupila jsem léčbu inzulinovými šoky, ale nic nepomohlo. Stále Johna a malou Fleur vidím. Pronásledují mě na každém kroku, jenom Fleur je pořád tak malinká jako dne, kdy přišla na svět. Až nyní si uvědomuji, že jsou pouhým přeludem, ve skutečnosti by Fleur musela růst, ale ona ani John nezastárli o pouhý den.

    „Na schizofrenii je nejhorší, že nevíte, co je pravda. Najednou přicházíte na to, že lidé, které milujete, kterým důvěřujete, vlastně neexistují.“