Bylo to pondělí, měla jsem „smolný“ den. Budík místo v požadovaných 5.30 zazvonil v 6.30 a já měla asi 10 minut na to, abych se z postele dostala na nádraží. Natáhla jsem na sebe první kalhoty a tričko, které byly po ruce, vzala batoh a rozběhla se k vlaku.

  Náš motoráček mi naneštěstí neujel, ale kvůli traťové výluce Dobrá-Hnojník se dostal do časového skluzu asi 30 minut. Ve vlaku to začalo vřít. Lidé byli nervózní, protože nestihnou přípoj vlaku, staříci  a stařenky se začali bát, že v Bille nebude ani jeden kuřecí stehenní řízek dnes za speciální cenu 65Kč/kg pro členy Billa klubu a důchodci  po té, co si představili kolik bude v Polsku lidí, dostávali mrákoty. 

  Do školy jsme dorazili pár minut po osmé, kdy již ovšem profesor stál na stupínku a nervózně poklepával nohou. Cestou k lavici jsem prohodila: Asi měli taky traťovou výluku. Ale v tu chvíli již nám bylo doporučeno uklidnit se a vytáhnout si pomůcky. Instinktivně jsem hmátla do batohu pro učebnici a ejhle, místo požadované knihy na mě vykoukly jedny již delší dobu nošené montérky a vzápětí i dva krajíce chleba se sádlem. To asi nebude můj batoh, říkám si a pomalu mi dochází s kým jsem si ho v tom ranním spěchu vyměnila.

   Abych předešla dalším nežádoucím problémům, postavila jsem se a řekla: „Omlouvám se, zapomněla jsem si učebnici.“  To jsem ovšem neměla dělat, jelikož mě čekalo:  „No, to snad nemyslíte vážně, vy se omlouváte?! Omluvit bych vás mohu pouze já! Příště mi ji ukážete.“ Představa že toto budu absolvovat ještě v dalších pěti hodinách mi zvedla žaludek.

  Na začátku následující hodiny jsem se tudíž postavila a přednesla předem nacvičenou větu: „Paní profesorko, prosím vás omluvte mě, zapomněla jsem si sešit.“ Již po chvíli jsem pochopila, že toto asi také nebude ta správná formulka. „A co já s tím! To vám ho mám hlídat?! Tušková vy jste na střední škole, tady se nikdo nebude starat o váš sešit, uvědomte si to a pojďte do první lavice, prověříme si vaše znalosti.“ Téma, které jsem dostala, by člověk nestačil popsat ani za hodinu a mně bylo vyměřeno pouhých deset minut. Po uplynutí této doby jsem se snažila usmlouvat alespoň pár minut navíc, ale byla jsem odbyta těmito slovy: „Snad nepíšete celými větami? Již jednou jsem vám dnes říkala, že jste na střední škole, od čeho jsou – , : / ( ) a jiné značky?“

  Po předchozích dvou nezdarech jsem se v další hodině neomlouvala raději vůbec. K mé smůle si profesor všimnul, že se sousedkou hledíme do jediné učebnice, která byla na lavici. Samozřejmě se neopomněl zeptat čí je a mě patřičně vyčinit za to, že jsem se neomluvila. Navíc jsem si šla do první lavice napsat opakovaní. Poučená o používání doprovodných značek, jsem vše stihla za polovinu časového limitu. Po zběžném prohlédnutí písemného zkoušení profesorem jsem se ovšem dověděla, že si mohu rovnou zapsat 5, jelikož jsem na výběrové škole, kde jsou všechny naše znalosti propojeny. A tudíž i písemné zkoušení prověřuje naše slohové schopnosti a já jsem na celém papíře měla pouhé jedno sloveso, většina vět byla nerozvita a jediné souvětí , které jsem použila, bylo: Tento druh nalezneme na Madagaskaru-zelená větev, Filipíny-modrá větev, (a právě v této chvíli zaznělo sbíráme, takže vlastně ani toto souvětí nebylo dokončeno).

   Cestou zpátky domů jsem si ještě stačila naštípnout zub na chlebu se sádlem, který se mi celý den pekl v batohu.  Doma mi byla vyčtena ranní výměna batohu, protože tatínek byl celý den hlady. Jak mi bylo řečeno, ten müsli jogurt, co našel v mém batohu se nedal jíst. A to už raději vůbec nemluvím o tom, co se dělo po mém oznámení, že jsem dostala 5 a uštípla si minulý měsíc spravený zub. Však víte, jak dlouho se čeká u zubaře.

  A tak skončil jeden můj všední den.